středa 1. srpna 2018

Když je energie jenom iluze

V posledních týdnech mi už několik přátel řeklo, že si myslí, že jsem v lehčí mánii. Takové věci já samozřejmě ráda nějakou dobu odmítám, ale už je možná načase s tím zase někam hnout, jinak tenhle lifestyle asi bude můj hrob. Sice bych umřela strašně šťastná, ale asi si přece jen pořád myslím, že jsem toho na světě nestihla dost na to, abych se už chtěla zahrabávat pod zem. Dobře, tohle bylo s trochou nadsázky - hrob to nebude celkem určitě, ale začínám cítit, že hazard se zdravím je to solidní.

Chtěla jsem dneska po pěkně dlouhé době zůstat jeden večer doma a jen se válet a odpočívat, ale vůbec mi to nejde. Doma sice skutečně jsem, ale v mojí mysli je toho prostě tak strašně moc, že s válením se a odpočíváním to vůbec nevidím. Cítím, že moje tělo už čerpá energii z nějakých hodně hluboko zakopaných zásob, ale nemůžu si pomoct a pořád kopu dál - ten (příjemný) vnitřní neklid vede k tomu, že pořád pochoduju z jednoho konce bytu na druhý, něco přesouvám, chystám, občas jdu něco sníst nebo vypít spíš proto, aby se něco dělo, než proto, že bych skutečně měla hlad a žízeň, pořád něco plánuju a neustále ty super plány chrlím na své přátelé, pořád nad něčím přemýšlím a zvládám na to během pár hodin vymyslet tolik polárních argumentů, že na to vlastně neustále měním názor...

Zažívám teď dost zábavně znějící období. I v úplně normální době strašně ráda občas udělám něco, co je úplná blbost, ale teď je to všechno koncentrované do hodně krátkých časových období. To, že se děje šíleně moc věcí v malém čase, je asi taková hlavní stručná charakteristika maničtěji laděných stavů. Když zvládnu během 48 hodin kromě nějaké práce (a samozřejmě spousty spamování s mými super myšlenkami na messengeru...) ještě spontánní výlet na nudapláž a tam se celý den cachtat ve vodě v poněkud dost high stavu, za nějakou dobu se docela solidně opít a skončit ve tři ráno ve Stromovce, kde jedeme ve dvou lidech na jednom kole z kopce (a říkat si jenom, že riziko, že se v padesátkový rychlosti rozmáznu o strom, je asi ne vyloženě zanedbatelný, ale zároveň mi to přijde jako to nejsprávnější, co v danou chvíli můžu dělat), a jen o pár hodin později lítat po obchodech a nakupovat prazvláštní oblečení se zvířátky a barevnými květinkami, co obvykle vlastně vůbec není můj styl... tak prostě vím, že to není jen moje klasická potřeba zažít něco, na co budu vzpomínat i za 50 let, ale že už to možná je trochu patologické. Poznala jsem za poslední dobu pár naprosto úžasných lidí, trávím s nimi spoustu času, šíleně si užívám každý den, vytvářím další plány, a naplňuje mě radostí už jen myšlenka na to, že další den bude stejně skvělý jako tenhle a nebo předchozí... Opravdu podrobně si teď vedu deník, protože jsem prostě v období, na které chci mít co nejživější vzpomínky, kdykoli budu chtít (a bonus mimochodem je, že v poslední době zvládám psát opravdu rychle!). Tohle všechno by mohlo být vlastně vážně geniální, ono nezní tak špatně mít zaplněné celé dny, a zvládat v nich jak práci, tak i párty a kontakt s lidmi, se kterými si rozumíte... ale má to dost zásadní háček.

Moje dny teď vypadají nejčastěji asi tak, že vstanu okolo osmé ráno, přes den jsem v práci, třeba i zopáknu něco do školy, mám nějaké doučko, třeba udělám i něco k aktuálně rozepsanému matematickému článku, většinou se v průběhu dne tak okolo dvou hodin procházím, ať už jen já a hudba, nebo s někým... a pak přijdu domů, moc dlouho tam nepobydu, a jdu něco podnikat ven se super lidmi, ideálně tak do čtyř až pěti do rána. A druhý den to samé. Člověk nemusí být moc zdatný počtář, aby mu seplo, že to dělá tak 3-4 hodiny spánku denně, a ani moc velký znalec lidské fyziologie, aby věděl, že to je opravdu zatraceně málo, obzvlášť pro někoho, kdo celý den pracuje a pak se celý večer baví. Někdy to na mě doléhá - nejčastěji se to projeví v tom, že cítím, že mi v průběhu dne hrozně často padají víčka, skoro permanentně mám takový ten unavený pocit v očích, občas se mi trochu zamotá hlava, nejošklivější bylo, když mi jednou začalo pískat v uších a zatmívat se před očima, jindy zase bolet na hrudníku - to byly chvíle, kdy jsem věděla, že už jsem opravdu na konci sil, a v takovém případě se mi podaří se jednorázově vyspat klidně 10 nebo 12 hodin (jen abych pak mohla opět začít celé dny téměř nespat :D )... Ale dokud je to něco méně závažného jako padající víčka, tak ani tyhle tělesné signály moc nevedou k tomu, abych se psychicka uklidnila. Vím, že fyzicky jsem unavená, ale prostě pořád chci ze svých dnů dostat co nejvíc, a nějak to v mojí hlavě má tu nejvyšší prioritu. Mánie je prostě zásadní nesoulad v tom, co potřebuje tělo, a co hlava tvrdí, že potřebuje.

Pak jsou tu dny, kdy bych se i vyspat mohla, protože nepotřebuju vstávat brzy, ale i tak se prostě po několika málo hodinách vzbudím a už moje hlava není ochotna upadnout zpátky do spánku. V případě těhle dnů většinou naspím okolo pěti hodin - konkrétněji okolo pěti přerušovaných hodin, kdy se tak jednou až dvakrát vzbudím a zase chvíli nemůžu zabrat. Po těch několika přerušovaných hodinách jsem úplně vzhůru a uspalo by mě už tak leda kladivo do hlavy.  Moje hlava teď prostě odmítá odpočívat - proč by to dělala, když aktuálně v tak jasných obrysech vidí, kolik mnohem lepších a tak silných věcí se dá zažívat, když je vzhůru, a když jí někdy i úplné maličkosti přijdou úplně extaticky fascinující, že?

Musím přiznat, že aktuálně mi po většinu času bývá přímo nádherně. Občas mám nějaké propady, protože teď prostě všechno víc prožívám, ale po naprostou většinu času se cítím vážně krásně jak už dlouho ne. Ale pořád mám nějakou zodpovědnost za svůj život, a dobře vím, že takhle natlakovaná životní etapa mi může spíš uškodit, když všeho začne být moc - zaprvé na tenhle životní styl prostě není tělo stavěné po delší dobu než pár dnů, což už solidně přetahuju :D , a nechci radši moc přemýšlet nad tím, jak až můžu dopadnout, zadruhé jak zkušenosti, tak i to, že to prostě dává smysl, mi říkají, že šílenost tohohle typu se prostě musí někde vyčerpat, a pády z vrcholu bývají hodně tvrdé, neboli v konkrétních termínech - mánie většinou nevyhnutelně směřují do depresí, a často do obzvlášť hnusných. Zítra se chci stavit u svého lékaře a probrat s ním, co se sebou v tomhle stavu mám dělat. Jelikož manické stavy jsou tak příjemné, vyžaduje dost odhodlání za nimi opravdu přijít udělat tečku, ale cítím, že to je asi to nejsprávnější, co můžu udělat (když už jsem si konečně přiznala, že se se mnou vůbec něco takového nejspíš děje). Nakonec, mám na srpen a září ještě další plány, které by pak byla škoda nedokázat realizovat kvůli nějaké ochromující depresi... :)

pátek 12. srpna 2016

Jak naložit s podezřením na psychiatrickou diagnózu

Známe to asi téměř všichni - občas před člověkem nějakým způsobem přistane soupis příznaků určité psychické poruchy, a on pojme ocelově pevné přesvědčení, že přesně tohle ho dokonale popisuje. Samozřejmě tenhle dojem odpovídá realitě spíš málokdy.

Všímám si, že se to hodně stává hlavně u poruch osobnosti, a asi to většinou je úplně zdravá reakce - svědčí to hlavně o tom, že si daný člověk uvědomuje, že má svoje charakterové chyby, a tím, jak s nimi žije neustále, je vidí ještě víc než ostatní lidé. Poruchy osobnosti už mě delší dobu docela fascinují, takže je s někým diskutuji každou chvíli, a po tom, co si někdo z nich prošel článek rozebírající příznaky nejrůznějších poruch osobnosti, je nejobvyklejší reakce vzrušené zvolání "tohle jsem přesně já!" průměně tak u tří z nich. Kdyby to odpovídalo skutečnosti a opravdu téměř každý trpěl něčím z toho, co dnes nazýváme poruchami osobnosti, samozřejmě by u stavu týkajícího se většiny populace termín "porucha" úplně ztrácel na dnešním významu. Ale jak z toho ven a zjistit, jak na tom člověk se zdravím své osobnosti je, aniž by kvůli tomu musel nutně vyhledávat odborníky?

Dost účinný způsob, jak si na otázku zdravosti svojí psychiky odpovědět mnohem přesněji než intenzivním brouzdáním na Wiki, je poznat někoho, kdo je s danou poruchou delší dobu diagnostikován a je ochotný o ní mluvit, a dlouhodoběji z povzdálí sledovat jeho život a trochu se s ním porovnávat. Mám-li mluvit obecněji než jen o poruchách osobnosti, u mě kontakty s lidmi léčícími se s bipolární poruchou dost výrazně pomohly k tomu, že opravdu je nutné vyhledat psychiatra přesně z tohohle důvodu. Nejenže bez všech těch sotva konečných konverzací s několika oficiálně bipolárními by ta moje první návštěva psychiatra nejspíš byla ještě mnohem víc odkládaná, ale taky mi to hodně pomohlo se smířením, že BAP je hodně pravděpodobná varianta, a tak jsem si na rozdíl od mnoha lidí neprošla takovým tím šokem "přece na tom nejsem až takhle špatně", ale víceméně jsem si šla pro diagnózu "najisto", nemusela ztrácet čas přijímáním faktu a mohla svou situaci rovnou řešit.

A co já a poruchy osobnosti? To jsem si takhle myslela, že k bipolární poruše mám ještě hraniční poruchu osobnosti. Pak jsem ale poznala pár lidí, kteří přesně s touhle poruchou dochází k psychiatrovi... A už si to nemyslím.

čtvrtek 28. července 2016

Antidepresivní trable


Když jsem minulý červenec začala chodit k psychiatrovi, bylo to ve fázi s rychlým cyklováním nálad s převládající celkem pekelnou depresí. Bylo to období, kdy mi energie ubývala mnohem rychleji než kdy jindy - začala jsem třeba se psaním, ale jen co se inkoust pera potkal s papírem na nějakých pěti řádcích, už mi padala ruka, jako bych byla po celodenní písařské šichtě. Ještě horší vzpomínka je ovšem na to, jak mě tehdy vůbec nic netěšilo - a tím "vůbec" nemyslím "tak občas trochu", ale opravdu vůbec. Samozřejmě jsem do té doby deprese zažila mockrát, takže už to byla celkem normální součást mého života, ale minulé léto to bylo ještě o dost pomyslných schodů výš na schodišti k "proč už na mě konečně někde nemůže spadnout piano, tyvle". Upřímně, začala jsem opravdu naplno chápat, proč se tolik lidí trpících depresemi rozhodne to radši zabalit nadobro, protože ani patálie typu rozřezaného břicha druhý den po operaci pro mě zdaleka nebyly takový očistec jako muset si normálně být vědoma sebe a svého těla v době, kdy jsem nad sebou a svým tělem měla v podstatě nulovou moc. Mohla jsem jedině sledovat, jak se všechno bortí, nicméně nijak zasáhnout do dění nešlo. Úplně děsivá na tom je ta nejistota, jak dlouho tohle všechno může trvat. V depresi každopádně je enormně snadné propadat absolutní beznaději, myšlenkám typu, že tenhle ztroskotanec teď je vaše nové já a nikdy se to nezmění, a tak člověka snadno přechází chuť se vůbec dál snažit. Že se začínám tak moc vžívat do lidí, kteří skáčou pod vlaky, mě každopádně upřímně děsilo, a asi to byla hlavní pohnutka k tomu konečně vyhledat psychiatra.

Když se mě doktor při první návštěvě ptal, co mě baví, moje první věta v reakci na tuhle otázku byla, že poslední dobou nějak nic, takže ačkoli na bipolární poruchu se antidepresiva mnohdy nenasazují (kvůli riziku přesmyků do mánií), já jsem je vzhledem k odpovědím tohohle typu dostala jako takovou třešničku na dortu postaveného ze stabilizátorů. Tehdy jsem si myslela, že antidepresiva jsou u mě dočasné řešení kvůli momentálním výrazně depresivním obtížím, ale čím dál tím víc se zdá, že to byla taková ta začátečnická naivita, a antidepresiva budou můj podobný dlouhodobý okov jako stabilizátory. Nakonec by mě to ani nemuselo moc štvát, holt každý den zapiju o jeden bílý medikament víc... ale nese to u mě s sebou jedno trable.

Spočívá to v tom, že moje depresivně-manická rovnováha je na dávkování antidepresiv pěkně citlivá, a nějak se moje potřeba konkrétního množství účinné látky za ten rok absolutně nezměnila. Zdálo by se, že je to tak nějak pár desítek miligramů sem, pár desítek miligramů tam, ale realita je taková, že když užívám jen půlku tablety denně, tíhnu lehce depresivním směrem, což i přes tu lehkost umí v životě nadělat docela paseku, a když užívám tabletu celou, narostou mojí náladě křídla a uletí mi do výšin až moc... což umí nadělat ani ne paseku jako spíš divoký tropický prales. Čím dál tím víc to vypadá na to, že budu muset zůstat na střídání půl tablety a celé tablety, což sice není moc praktické, ale zdá se, že mi to sedí. Lékař se snažil mi denní dávku spíš časem snižovat, nejspíš teoreticky přicházela v úvahu i varianta, že bych antidepresiva časem úplně vyřadila a dlouhodobě zůstala jen na celkem nutných stabilizátorech... ale osud na to evidentně říká "ne", zatímco moje hlava ho překřikuje svým "ku*va velké ne", takže asi není zbytí a musím to akceptovat. Ostatně, pořád lepší brát ne úplně triviální dávku antidepresiv na diagnózu, při níž je leckdo nemusí brát vůbec, než se zase dostat zpět do svého stavu "skořápka, která ví, že existuje, ví, že je skořápka, ale ví, že je absolutně prázdná, i když dřív vůbec prázdná nebyla", kterým jsem si prošla loňské léto.

A ačkoli na tom většinou bývám se zdravím docela obstojně, teď jsem si to zase jednou pořádně vybrala. Moje denní dávka léků cvaknutá na fotce v záhlaví už začíná vypadat poněkud děsivě - k lékům na hlavu mi totiž byly přihozeny ještě dvě tablety denně na momentální ORL potíže. Obsahují pseudoefedrin, což je taková ta látka, která se používá při výrobě pervitinu. Připadám si jako drogová královna, samozřejmě.

Každopádně, myslím, že kdekterý důchodce by se nad mou současnou každodenní porcí léků cítil zahanben!

neděle 19. června 2016

Trocha hypomanického zoufalství

Hypománie. Krize. Celkem dost.

Po tom, co jsem toho před pár dny psychiatrovi ani nemusela říkat moc, aby věděl, že teď prostě je potřeba mi snížit antidepresiva, protože jsem se octla na vrcholu zas už tak trochu moc, se vůbec nic nezměnilo. Moc nevím, kam s tím dál. Mánie a hypománie můžou "na papíře" znít jako něco skvělého, a často opravdu dost skvělé jsou, ale jak už jsem naznačila několikrát - někdy se hodí víc a někdy míň. Normálně bych si z hypománie udělala takovou jednu velkou návštěvu zábavního parku, ale teď o zkouškovém to vede maximálně k tomu, že vím, že se musím soustředit na školu, a pořád se snažím se do toho dokopávat, ale dokážu se pořádně soustředit asi tak dvě minuty, na jednom místě dokážu posedět asi tak podobnou dobu... a jinak jsou moje myšlenky jak vodotrysk. Prostě to nejde. Podněty se objevují neustále a objevuje se jich moc a mně se nedaří pořádně uchopit ani jeden. Energie někde vysoko nad jakoukoli žitelnou hladinou, ale přesně ten druh energie, která se nedá využít k dělání čehokoli, co by mi k něčemu bylo.

Celá situace směřuje k sérii spousty neúspěchů a následné depresi z toho, co všechno se absolutně posralo, co všechno jsem absolutně posrala tím, kdo jsem. To už tady bylo tolikrát...

neděle 12. června 2016

Manifest psychotékový

Svět potřebuje příběhy - obzvlášť příběhy týkající se témat, o kterých se často nemluví, přestože jsou důležitá, a správným postojem společnosti k nim lze zachránit nebo aspoň rapidně zlepšit mnoho životů.

Přístup společnosti k nemocem celého psychiatrického spektra se časem nepochybně zlepšuje, ale pořád jsme hodně daleko ideálu. Doby, kdy se psychické choroby považovaly za posednutí ďáblem, už snad jsou dávno za námi, mnoho neporozumění a předsudků vůči nemocné mysli nicméně pořád zůstává. Lidé se stále zpravidla stydí mluvit o tom, že pravidelně docházejí k psychiatrovi, leckdo svoje psychické potíže považuje za nějaké osobní selhání, za které si může vlastní slabostí... Přitom biologické příčiny duševních nemocí jsou už poměrně jasně prokázané, a jde tedy v tomhle směru o "nemoci jako každé jiné". Když se člověk stydí za svoje duševní nešváry a považuje je za něco, co si stejně způsobil sám, je to vlastně dost podobná situace, jako kdyby takhle smýšlel o svojí epilepsii, astmatu nebo třeba srdeční vadě. Psychická nemoc jistě má dost specifické typy projevů, a to z ní může činit něco, co působí jaksi výjimečně, ale je potřeba nezapomínat, že pořád obsahuje to slůvko "nemoc", a tak pořád má mnohem blíž k onemocněním těla než k nějakému zlu seslanému za trest za špatné charakterové vlastnosti.

Nelze se divit, že pacienti ke své diagnóze často přistupují tímhle způsobem - těžko čekat něco jiného od tématu, které pořád zůstává tak tabuizované. Sice občas někde padne slovo "deprese" nebo "úzkost", ale rozhodně není typické třeba to, že by někdo v autobuse probíral s kamarádem svou prodělanou depresivní fázi - zatímco o tom, že se dotyčnému zhoršila cukrovka a má teď vyšší krevní tlak, mluví lidé kolikrát s obdobnou lehkostí jako o receptech na plněné knedlíky.

Celé to je úplně klasický problém nedostatečného vzdělání napříč společností - problém, který začíná už v přístupu škol, a pokračuje dál a dál až do důchodu. Na základní a střední škole je vcelku běžné několikrát zažít nějaký osvětový program o různých nemocech těla, ale rozhodně jsme nikdy neměli besedu nebo kino o nemocech duše. Obojí je obdobně důležité, ale pozornosti se dostává téměř výhradně tomu prvnímu. Psychické choroby se krátce rozebírají v rámci psychologie, ale jsou to spíš takové hodně hrubé náčrty absolvované v několika hodinách, "aby se neřeklo", a celá výuka je vedená mnohem méně efektivní formou, než jak bývá vedeno šíření informací o chorobách těla. Když se ve škole probírají psychické nemoci, je to takový vcelku suchý výčet příznaků a statistických údajů - něco, co člověku, který se s psychickou nemocí nikdy nesetkal, nedá o moc lepší představu, jak to tedy vlastně vypadá a jak k tomu má přistupovat, natož jak se k člověku s takovou diagnózou chovat. O kolik efektivnější by bylo občas pozvat popřednášet někoho, kdo zažil psychické problémy a následné psychiatrické léčení, kdo ví, že návštěvy psychiatra je zbytečné se bát a naopak je výborný krok svoje potíže aktivně řešit, a kdo ví také to, jak moc může do už tak dostatečné bolesti bolet ještě absolutní nepochopení okolí...

Nevzdělanost nebo lhostejnost v tak zásadní oblasti našeho světa, jako je zdraví, nikdy není pozitivní. V případě fyzické schránky může vést třeba k tomu, že člověk s rakovinou přijde k lékaři až ve fázi, kdy je pozdě na to ho efektivně léčit. Pokud se jakási rakovina začne rozlézat po duši, a přístup postiženého nebo jeho okolí není takový, jaký by měl být, mívá to leckdy následky podobně fatální. V prvním případě může člověk v domnění, že mu stejně není pomoci, rovnou skončit svůj život, v případě druhém může pro nemocného být posměch nebo prohlášení typu "nebuď slaboch a vzchop se" být poslední kapkou do šíleně slabé vůle v tomhle stavu pokračovat dál. A nemusíme ani chodit k až tak "extrémním" případům, jako jsou nějaké narážky a posmívání. Rady psychicky nemocnému leckdy jsou myšleny zcela beze zbytku v dobrém, ale ten, kdo o tématu ví málo, dost těžko může rozpoznat, co v takové situaci je vhodné a co může spíš ubližovat. Je celkem pochopitelné, že se může zdát jako skvělý nápad dotáhnout svého partnera, který si prochází akutní těžkou formou deprese, do kina na oblíbenou komedii, a je jasné, že takové gesto je myšleno jednoznačně v dobrém a s chutí pomoci - ale nemůže to dopadnout jinak, než že člověka s těžce narušenými hladinami nervových přenašečů to stejně nepovzbudí, a naopak mu to jen přidá na pocitu, že je úplně jiný a mnohem horší než všichni ti smějící se veselí lidé okolo, a že stejně je ostatním jen na obtíž. Mohlo by to ale být úplně jiné, kdyby se více mluvilo o tom, jak může blízký člověk pomoci - o tom, jak moc je podstatné se co nejvíc vyhnout situacím, kdy se nemocný dost pravděpodobně bude cítit jiný a odstrčený, o tom, že jde o úplně regulérní nemoc, která chce čas, a od druhých lidí především ochotu být k dispozici, když to ten druhý bude potřebovat.

Projekt Psychotéka by rád přispěl ke zlepšení povědomí veřejnosti o psychiatrických onemocněních. Jsme dvě slečny, které si s nemocí duše samy zažily svoje, nepokládáme přístup k těmto diagnózám za správný, a chceme poskytovat příběhy, které dají dobrou představu o tom, jak taková nemoc vlastně vypadá a jak k ní přistupovat, každému, koho to zajímá. Hledáme všechny, kterým záleží na stavu světa kolem, kteří jsou ochotni naslouchat, porozumět a pomoci. Málo pocitů je tak krásných jako ten, že jsme pomohli druhému, a je to koneckonců asi lidská povinnost, kterou máme jeden ke druhému - a přitom mnohdy stačí tak malá gesta.

Forma, kterou se chceme snažit pomoci, je náhled do interakce s lidmi s psychiatrickou diagnózou jakéhokoli druhu, kterým se stejně jako nám nelíbí současný přístup k psychické nemoci a jsou ochotni podělit se o kousíček sebe. Konkrétní formu ať si každý zvolí podle toho, co mu je nejpříjemnější. My pokládáme za nejlepší video, protože mnohdy jen pohyb nebo určitá mimika řeknou i to, co se nám velmi těžko vyjadřuje slovy, ale komu by se to z jakéhokoli důvodu nelíbilo, není samozřejmě problém ani fotografie s textem nebo pouze text. Kdo chce zůstat v úplné anonymitě, nemusí na videu či fotografii vůbec mít přímo obličej - ale nejspíš to dost stojí za zvážení, přece jen příběh spojený se zcela konkrétním člověkem působí mnohem silněji... a ostatně opravdu není za co se stydět. Čím více lidí nebude mít strach se otevřeně přihlásit ke svému životu s duševní chorobou, tím spíše ohledně takových chorob brzy padnou předsudky a nálepka čehosi úplně zvláštního.

Jelikož ani psychická nemoc zrovna moc nemá mantinely, nechceme je nastavovat ani ve spolupráci v rámci našeho projektu. To, který aspekt sám sebe chce člověk ve svém příběhu rozebírat, je čistě na něm. Může to být naprosto individuální vyprávění na jedno téma, které sám pokládá za důležité, ale protože určitě leckdo by nevěděl, co o sobě povědět, stejně tak vítaná forma je rozhovor. Podobně volné je to, kde bude spolupráce probíhat. Na to, aby vyprávění bylo upřímné a autentické, je stejně podstatné hlavně to, aby se dotyčný cítil příjemně, a toho bychom těžko dosáhli, pokud by mu nevyhovovalo už místo a forma.

Rády bychom ubezpečili, že Váš projev rozhodně nemusí být nějak perfektní. Nemusí to být žádné plynulé sebevědomé vyprávění. Nechceme natáčet hollywoodské trháky, ale skutečnou osobnost lidí s duševními problémy, i když její součástí často je i určitá nejistota, křehkost, plachost... A pokud se Vám výsledek přece jen nakonec nebude líbit a nebudete souhlasit s jeho zveřejněním, není problém všechno ještě úplně změnit a vytáhnout nakonec jen text. Nechceme, aby tento projekt byl nějaké přidělávání stresu - jde nám o přátelské rozhovory, které snad i někomu pomůžou...

Jsou věci, kde je pravda nepříjemná a je lepší trochu mlžit, ale psychická nemoc mezi ně nepatří. Pro nemocného samotného je pozitivní, že se nemusí stydět za to, že je přesně takový, jaký je, jeho okolí zase může ohromně usnadnit život to, že s dotyčným bude schopno správně interagovat a přistupovat k nemoci duše jako k něčemu, co skutečně je "nemoc" a pacient za to nemůže. Podíl populace, který má alespoň jednu duševní nemoc, se odhaduje přibližně na čtvrtinu, což je zatraceně dost na to, aby téhle tématice byla konečně věnována velká pozornost.

pondělí 30. května 2016

Takové ty momentální FAQ v mojí hlavě

Je tady další zkouškové, takže období největšího stresu, kdy místy proklínám sama sebe, že jsem se rozhodla jít na vysokou školu, a ztrácím další čas úvahami typu, že je přece úplně super dělat třeba vrátného někde, kam přijde jeden člověk za hodinu, nebo nočního hlídače tam, kde to nikoho nezajímá - jen sedíš a prostě v klidu a bezstarostně studuješ to, na co máš zrovna náladu, ať už je to matematika, medicína nebo historie, nebo něco sepisuješ, ať už úvahy, nebo nějaký příběh, nebo úplně náhodné střípky ze změti pocitů, myšlenek a zážitků... nádhera. Škoda, že bych něco takového reálně nepřipustila, protože se schopnostmi, které myslím, že mám, bych si připadala jako blbka, která to všechno promrhala. U mnoha inteligentních a různě jinak nadaných lidí mi nepřijde nijak nenormální, že z nejrůznějších důvodů vlastně moc ničeho nedosáhli, ale sama sobě bych to těžko odpouštěla. No, nic není dokonalé, že? ,)

Říkává se, že lidé s psychickými poruchami nejrůznějších druhů obvykle hůře snášejí stres... a tudíž se mnohdy ani moc nedoporučuje, aby dělali školy a zaměstnání, kde často je kladen velký důraz na momentální výkon, a nad člověkem pořád visí takové to "když to teď nezvládneš, končíš". Nejsem v tom výjimka - přijde mi, že tenhle semestr jsem zase jednou těžce nezvládla, a tak teď těžce nestíhám, a ptám se sama sebe, jestli jsem se v té životní cestě rozhodla správně... na druhou stranu, asi bych nemohla jinak. Zase se ve mně všechno rozpíná úplně opačnými směry, ostatně asi jak v celé bipolární poruše.

V průběhu semestru jsem - až na kratší lehce depresivní období, ovšem způsobené tím, že jsem brala léky s asi takovou pravidelností, jako kdyby to byly drahé pralinky, které si šetřím - se obešla v podstatně bez sebemenších potíží. Je to pořád tak směšně to samé dokola, ta evidentní návaznost na to, jaký problém mám se zvládáním stresových situací, jakkoli nerada si to přiznávám... a, aby té bipolarity nebylo nějak málo, tak i v tomhle případě to zároveň trochu miluju, protože je to přesně tak kouzelně silné, jak jsem zvyklá od nejrůznějších tváří bipolární poruchy. Kromě toho, že mi opravdu znatelně klesla chuť k jídlu, a že zase začínám trpět na migrény (což říkávám, že je horší bolest než rozřezané břicho druhý den po operaci), teď bojuju hlavně s šílenou demotivací a nechutí ke všemu a ke všem. To je u mě další tak typická věc - když můžu, ale nemusím, jsem kolikrát schopná na něčem makat úplně šíleně, ale když musím, sice nakonec taky udělám, co je potřeba, protože se snažím chovat se tak zodpovědně, jak to přísluší dospělému člověku, který se jednou pro něco rozhodl, tak to dokoná... ale než se k tomu přemluvím, tak skoro vyhlížím Vánoce, a ve svojí mysli při tom nakopu všechno a všechny kolem sebe.

Moje největší obava je asi ta, že největší BAP stoka mě zasáhne přesně tehdy, kdy se mi to bude nejmíň hodit. Ne že by člověk někdy měl období, kdy by si říkal, jak by brečel štěstím, kdyby si tak zrovna teď mohl rozházet život díky BAP, aby bylo co napravovat, protože to je přece strašná sranda... Ale zrovna zkouškové je pro návrat BAP svinstev asi tak to nejmíň "populární" období. Obzvlášť v kombinaci s tím, že na mě spoléhají lidi, které doučuju, a že teď spolupracuji ne s jednou výzkumnou institucí v podobě Ústavu termomechaniky AV, ale navíc ještě se strojárnou ČVUT, kde se snažím být k něčemu obzvlášť, vzhledem k tomu, že tam jsem nováček, a ač to možná není dobře, tak první dojmy jsou pro lidi strašně důležité. Každopádně asi je lepší nad tímhle moc nepřemýšlet, moc si to nepřipouštět. Mysl toho někdy umí víc, než by člověk chtěl, a nerada bych to reálně přivolala.

Asi nezbývá než doufat, že na konci bude jednoznačně vidět, že to studium za tohle všechno stálo. A já věřím, že fakulta, na kterou můžu i v celosvětovém měřítku být tak pyšná, jako právě MFF, za všechny zvýšené dávky antidepresiv a večery plné "my life is a joke" úvah určitě stojí.

neděle 15. května 2016

"A jaké teda máš IQ?" ...blahblah, koho to zajímá, radši bych neměla bipolární poruchu.

Když jsem tenhle článek před pár dny rozepsala, dala jsem mu pracovní název "Proč na dotaz na mé IQ nedokážu odpovědět" - protože ještě před pár dny jsem opravdu nevěděla, kolik moje IQ je, a přitom snad není týdne, kdy by se mě někdo na mou hodnotu IQ nezeptal. Že bych IQ testu možná mohla dát šanci mě přesvědčil až můj sen asi před třemi dny, ve kterém jsme si s kamarádem byli změřit IQ, a mně v tom snu vypadla hodnota něco přes 220, což mi vzhledem k tomu, že se znám, a vím, že zas až takový supermozek nejsem, přišlo komické už v tom snu a o to víc po probuzení, takže s přilitím trochy obecné zvědavosti sama na sebe jsem se následně rozhodla, že to konečně zkusím.

Vlastně mi to, že se lidé ptají, celkem dává smysl - moji matematicko-fyzikální přátelé skutečně z většiny IQ změřené mají, a u všech dosahuje celkem solidních hodnot... a lidem je asi úplně přirozené, že rádi slyší o něčem, co není úplně běžné. Ale i tak to pro mě vždycky byla otázka příjemná asi jako konverzace o počasí - nikdy mě to totiž zas tak moc netankovalo. Proč?

Zaprvé jsem nikdy nevěděla, k čemu by mi bylo dobré znát svou hodnotu IQ. Nějaký tip, kolik by to tak mohlo být, jsem měla, asi každý ho má -  a pokud by v testu vyšlo nižší, byla bych jen trochu zklamaná a nic víc by z toho nebylo, pokud by bylo přibližně takové, jak jsem čekala, mohla bych se leda imaginárně poplácat po zádech stylem "no dyť jsem to vždycky říkala", a pokud by vyšlo víc, než bylo moje očekávání, mohla bych maximálně pořádně pohonit ego, jak jsem neuvěřitelně geniální - to taky zní jako vyloženě useful vyústění.

Zadruhé nepovažuji IQ testy za zrovna nejšťastnější metodu měření inteligence, a spíš pořád doufám, že chytré hlavy pracující v psychologii brzy přijdou na něco účinnějšího. Problém je podle mě hlavně ten, že je to metoda dost snadno ovlivnitelná aktuálními okolnostmi. Když je člověk málo vyspalý, nebo v rušném prostředí, hladový, ve stresu, smutný, je mu zima, nebo mu je jakkoli jinak nepohodlno, může mu klidně vyjít třeba o třicet bodů míň, než by mu vyšlo v běžném rozpoložení. Naopak pokud by někdo intenzivně trénoval logické úlohy a ještě k tomu test psal v nejlepší kondičce svého života, může mu vyjít naopak o xy bodů více, než by "mělo". IQ testy můžou být hodně přesné, ale chce to jich provést aspoň tak deset s určitým časovým rozestupem - ne si nechat udělat jeden úplně náhodně proto, že to zrovna někde blízko domova krátkodobě nabízejí za zvýhodněnou cenu.

A třetí základní důvod je možná trochu klišovitý a každý ho slyšel už tisíckrát, ale prostě na něm leccos je - IQ změřené na základě jednoho testu vypovídá o člověku strašně málo. Jasně, pokud člověku v IQ testu (třeba zdůraznit, že v solidně sestaveném profesionálním, ne v nějaké téměř hře z fejzbuků) vypadne hodnota třeba o 50 větší než ve stejném testu druhému člověku, s nejvyšší pravděpodobností mezi nimi skutečně bude docela závratný rozdíl ve vrozených rozumových schopnostech - spíš jde o to, že nízké nebo vysoké IQ ještě zdaleka nic nezaručuje, píle a ambice (což je věc, kterou lidé s vysokým IQ často dost postrádají) jsou ve finále mnohem důležitější pro úspěchy člověka. Asi se opravdu nepíše nadarmo, že kupříkladu od nějakých 130 výš už je to úplně jedno, kolik je to konkrétně, a tedy člověk s IQ 130 může být třeba geniálním jaderným fyzikem století stejně dobře jako člověk s IQ 180 - bude-li mít dost odhodlání, zájmu a samozřejmě trochu nutného štěstí. A další věc s tímhle související je ta, že přece jen IQ test postihuje jen poměrně omezenou část inteligence. Leckdo i s hodně vysokým IQ se může místy jevit jako absolutní idiot - ale jakmile mu dáte k vyřešení logickou úlohu, zadupe všem lidem se zářivými sociálními schopnostmi sebevědomí až někam do metra. Čímž se dostávám k tomu, že emoční inteligence podle mě není vůbec o nic míň důležitá než tahle "klasická" inteligence logická, o které je řeč v souvislosti s IQ testy. Být logický génius s mrzkými sociálními schopnostmi je fajn, být sociální génius s nijak závratnou logikou je fajn, ale být logicky i sociálně nadaný (ač třeba ne vyloženě geniální) je ultrakombo, a přesně takový člověk se nejspíš dostane v životě daleko.

Spousta opravdu fascinujících osobností si z některého z podobných důvodů IQ nikdy neměřila, a na jejich výši IQ existují jenom odhady. Pokud mám správné informace, patří mezi ně i Albert Einstein.

Ale pokud to moje číslíčko i tak někoho zajímá (což vlastně úplně chápu)... tak z nějakých tří testů, které jsem včera vyplnila, mi to vychází okolo 140. Jakožto tak trochu megaloman bych brala klidně i víc, ale je to hodnota, která se označuje za hranici geniality, a jen asi 0,2 % populace má nad 140... tak hádám, že bych se takhle asi měla mít prostě ráda. ((: Nicméně, upřímně... nemám pocit, že by mi to do života dalo kdovíjak velké štěstí.