neděle 26. července 2015

Poprvé na Moravě ((:

Dneska večer jsem dorazila do Beskyd. Zatímco z Čech už jsem viděla docela dost, na Moravě jsem teď v podstatě poprvé - resp. jednou jsem přespávala v Mikulově jako v "mezistanici", když jsem jako jedenáctiletá jela do Vídně, ale to se asi zrovna moc nepočítá. ((:

Konkrétně na Beskydy jsem byla zvědavá už delší dobu, takže jsem moc ráda, že je teď uvidím. Na druhou stranu, musím říct, že mám docela strach z toho, jak to tady bude probíhat, vzhledem k tomu, že zrovna jsem ve fázi, kdy sice po docela velkou část času mi není nijak vyloženě hrozně, ale když už, tak už, a dostávala jsem se během července i do dost těžkých depresí. Zrovna den před příjezdem při balení to bylo docela krizové - ač jsem si brala s sebou spíš malý kufr, trvalo mi balení ve finále několik hodin, protože jsem se udržela na nohou jen chvíli a pořád jsem musela chodit odpočívat. Bohužel je dost pravděpodobné, že minimálně v jeden z těch dnů, ve které tady budu, absolutně nebudu schopná účastnit se plánů s ostatními. (a když o tom tak přemýšlím... kdybych se dostala do mánie, bylo by to možná ještě horší, protože dostat nával nezodpovědného přehnaně energického chování uprostřed hor není zrovna ideální ;D ). A nebojím se těch depresí ani tak proto, že bych si myslela, že za to budu nějak odsouzená s tím, že určitě jsem ve skutečnosti jenom líná - myslím, že mí blízcí tomu rozumí (ač samozřejmě někdo víc a někdo míň)... spíš jde o to, že vím, že kdybych se dostala do dalšího tak těžkého stavu, že bych si za celý den byla schopná tak maximálně udělat čaj, mrzelo by je to. Vím, že jsou okolo mě lidé, kteří o mě opravdu mají starost a je jim líto, jak mě ty stavy někdy vyřazují ze života, a je to o to horší, že s tím nic moc neudělám ani já, ani oni. Nechci, aby se ještě někdo trápil kvůli mně, ale asi z toho není cesty ven, dokud se můj stav prostě nezlepší - takže opravdu hluboce doufám, že moje léčba bude účinná, a brzy se dostanu do fáze, kdy moje problémy budou minimální a dobře zvladatelné.

Jinak se mi tu zatím hodně líbí. Cesta byla dlouhá (asi 5-6 hodin díky kolonám a skvělému spojování do jednoho pruhu) a bylo při ní vedro, ale to na tomhle výletě zatím bylo jediné nepříjemné. Hodně příjemně mě překvapilo hlavně to, jak neskutečně milá a přátelská je většina místních lidí, se kterými jsme zatím přišli do kontaktu. Ubytování máme taky super, velký a celkem pěkně zařízený apartmán... a měla jsem tady jednu z nejlepších pizz, co jsem kdy jedla - a navíc samozřejmě stála asi tak o 50 korun míň, než by stála v Praze. :D

Pokud nenastane nějaký katastrofický scénář, jako že 90 % dovolené proležím v nejtěžších depresích mého života, tak se pokusím udělat nějaké fotky z Beskyd, je to tu moc pěkné. ((: Ale věřím, že to proběhne víceméně v poklidu - dělám, co můžu, jen je to někdy dost těžké...