čtvrtek 20. srpna 2015

Dneska jdu dělat vědu!

Asi po měsíci konečně zase navštívím "svůj" ústav Akademie věd a uděláme krok nebo pár kroků dál v našem projektu. Tak dlouho jsem tam nebyla z víc důvodů, šlo hlavně o dovolenou obou stran, ale samozřejmě že díl v tom mělo také to, že obzvlášť po celý červenec a na začátku srpna jsem byla poněkud indisponovaná, takže nejenže jsem nenavštívila Ústav, ale i doma jsem na projektu makala minimálně, většinou jsem spíš celé dny polehávala nebo posedávala a snažila se nabrat síly na to, abych se zvládla postarat aspoň sama o sebe, a přesvědčit se, že bych z toho okna fakt ještě možná skákat neměla. ((: Navíc během toho července když už jsem v Ústavu byla (to bylo asi třikrát), vždycky jsem se cítila živá tak napůl, takže jsem se špatně soustředila a bylo to trochu kontraproduktivní.

Nějak tak jsem s tím bojovala, a když jsem viděla, že to vážně vůbec nejde, napsala jsem úplně otevřeně mail, že mám problém to zvládat, protože jsem čerstvě diagnostikovaná s maniodepresí a opravdu pro mě v poslední době byly těžké i běžné denní aktivity. Musím říct, že reakce jsem se trochu obávala, protože vědec, se kterým na projektu spolupracuji, je o dvě generace starší než já, neboli vyrůstal v době, kdy o psychických nemocech bylo ještě mnohem víc naprosto nesmyslných předsudků než dnes, takže bych mu ani nemohla zazlívat, kdyby pro to měl málo pochopení... No, těžko se dá slovy popsat, jak moc velkou radost mi udělalo, že to pochopil naprosto, přistoupil k tomu úplně stejně, jako kdyby to bylo z důvodu nemoci fyzické, a prostě mi dal čas s tím, že pokud budu moci a chtít, tak mám udělat práci takovou a takovou, a že pokud ne, je to v pořádku. Musím říct, že mám pocit, že tohle hrálo velkou roli v tom, že se mi povedlo dát se dohromady poměrně dost rychle na to, jak zákeřná umí BAP být, co se nezdařených pokusů ji léčit týče. ((: Přesně tohle ujištění od "zdravých", že mají pochopení, že roli hraje nemoc, tedy skutečné problémy a ne jen nějaká lenost, je něco, co umí člověka s psychickou nemocí neskutečně posílit.

Každopádně dnes tam jdu znovu. Po dlouhé době s tím, že se cítím v plné síle a plně motivovaná se dozvědět co nejvíc a co nejvíc na tom zapracovat. Dělá mi radost, že příběh pokračuje, že si znovu plním sen v podobě snahy dál pomáhat překračovat hranice lidského poznání, protože věda a její poznávání a rozšiřování jsou jedny z nejkrásnějších věcí na tomhle světě. ((: