čtvrtek 17. září 2015

Aktuálně... (17.9.2015)

Spousta věcí se vyvíjí dobře. Hlavní je asi to, že jsem úspěšně zapsaná do školy, mám sestavený rozvrh a 5. října mám první den výuky. Na doučování mám samé moc šikovné lidi (vlastně jsem tu zapomněla napsat i to, že reparát úspěšně složili všichni, které jsem na něj doučovala (: ). S projektem v Akademii věd pokračuji - je před námi ještě velký díl práce, ale zdá se, že by to za ni rozhodně mělo stát. Mám kolem sebe naprosto skvělé lidi.

Jiná věc je, že to s tou léčbou asi přece jen nebude až tak růžové, jak mi to přišlo, když jsem už po třech týdnech viděla znatelné zlepšení. Lehce hypomanické ladění, které mi náramně vyhovovalo, už zase ustupuje, a obrací se to opačným směrem - respektive v průběhu dne jsem nějak tak v normě, ale večery mám dost na nic - klasika, nic mě nebaví a do ničeho se mi nechce (jakkoli jinak mám zájmů víc než dost), absolutně nikoho nechci vidět (jakkoli jinak některé lidi mám opravdu hodně ráda), nevěřím si naprosto v ničem, zase jsou tady takové ty chvíle, kdy vůbec netuším, k čemu vlastně je žít život... Je dost možné, že se to zase hodně rychle srovná, ale pokud ne, tak bych určitě měla navštívit psychiatra a poradit se ohledně dalšího postupu. A já jsem si vážně myslela, že od doby, co mi léky začaly zabírat, budu mít nějaký čas pokoj...

Nejpitomější na depkách je vždycky to, že člověk, který je zažil už milionkrát, ví, že je to zase "jenom" deprese ( = biochemie jeho mozku se rozhodla si dělat, co se jí zachce) a vlastně se v jeho životě jako takovém nic hrozného neděje, ale tohle vědomí bohužel rozhodně nemá tu moc s depresí zatočit. Je to něco jako taková ta šmouha na podlaze, kterou člověk nevydrhne, i kdyby se na hlavu postavil, ale pak najednou z mizí, jen tak z vůle něčeho, jako je osud. :))))

Bipolární porucha prostě asi opravdu je velký boj, který pro mě nebude trvat o nic kratší dobu, než je můj život. (: