středa 30. září 2015

Rozhovor s Kamilem

Vůbec první rozhovor na tomto blogu proběhl s jedním podle mě výjimečným a charismatickým člověkem, se kterým se znám od loňského roku, a stejně jako já se léčí s bipolární poruchou. Přál si zachovat anonymitu, tak mu říkejme třeba Kamil.

Mohl bys na úvod říct pár slov o sobě?

Jo, mohl. :D Je mi něco přes 30 a vždycky sem byl trochu „jinej“. Vždycky jsem nějak musel „vyčnívat“ a celej život mám dost problémy s autoritama. Prošel sem si všema možnejma subkulturama a zůstala ze mě taková směs všeho, nicméně obvykle to bejvají spíš nějaké temnější strany... Metal, punk, horrorcore... Bavila mě vždycky hudba, nikdy jsem se nenaučil na nic hrát, ale nějakou dobu jsem působil jako DJ, nikdy to ale nebylo nic „velkýho“, spíš takový menší akce pro pár lidí. V mládí jsem byl relativně úspěšnej v jednom sportu, ale pak jsem to nestíhal dohromady se školou a tím to celý zkončilo (nemůžu psát co, dost lidí by mě podle toho poznalo). Vystudoval sem gympl, pak jsem si párkrát zopakoval prvák na vejšce, která byla stejně zcela zbytečná. Taky jsem se odjakživa zajímal o historii, psychologii, sociologii a později i díky zkušenostem s ní i o psychiatrii.

Roky jsem v podstatě vedl firmu, což nedopadlo zrovna nejlíp, a momentálně jsem oficiálně nezaměstnanej, a tak nějak rozvažuju co vlastně dál... nápadů je hodně, ale realizace jakýhokoli vždy na něčem vázne.

Kdy sis uvědomil, že s tvou psychikou nejspíš není všechno ok?

No, tak nějak jsem to tušil vlastně odjakživa. Už na základce jsem se choval a vypadal jinak než ostatní. V některejch ohledech jsem byl dospělej dávno před ostatníma, v některejch jsem třeba nedospěl asi dodnes. Moment, kdy jsem zjistil, že je to fakt nějak „víc“, než je ještě v nějakým běžným rozmezí, nastal, když jsem si potřeboval znovu udělat řidičák (a psychotesty), protože jsem žádal o jeho vrácení poté, co mi ho na rok vzali (jsem se tzv. „vybodoval“)... Udělal jsem si nějaký psychotesty a výsledky byly už poměrně hodně alarmující. Asi měsíc na to jsem skončil poprvé v psychiatrický léčebně.

Jaké pro tebe byly počátky léčby?

Počátek léčby byl dost nepěknej... vlastně mě to málem úplně zničilo. Byl jsem v takové hypománii (což jsem tenkrát ještě ani neměl ponětí, co to je...), ale dostal jsem Lamictal, což je stabilizátor, který má však nejprve zřejmě lehce antidepresivní účinky. To mne „vystřelilo“ do mánie jedna dvě a už se to „vezlo“... nasekal jsem si tím spoustu problémů v osobním životě a nakonec „dopadl“ hodně hluboko dolů a dost reálně uvažoval o tom se zabít.

Za jakých okolností ses do psychiatrické léčebny dostal?

Do PL jsem šel taky dobrovolně a nedlouho potom, protože jsem se vlastně dvakrát během jednoho dne pokusil o sebevraždu, a těsně před tím, než jsem to udělal podruhé, jsem si vzpomněl na rodiče a další blízké a rozhodl se „s tím něco dělat“. Jediné, co mě tenkrát napadlo, bylo nechat se rovnou odvézt do PL. Tam jsem nakonec zůstal něco přes měsíc. V podstatě si na hospitalizaci nemůžu stěžovat. Byl to samozřejmě takhle napoprvé dost šok, uvědomit si „kam až se člověk dostal“, ale snad kromě kvality jídla si opravdu nemám na co stěžovat. Docela vtipné je, že je to dnes na den přesně 3 roky.

Kolik lidí v tvém okolí ví, že se léčíš s bipolární poruchou? Jsi ohledně toho otevřený, nebo to spíš tajíš?

Ví to o mně poměrně hodně lidí, nikdy sem se tím příliš netajil. Nemám úplně důvod se obávat, že by tuto informaci proti mě mohl někdo nějak zneužít (např. v zaměstnání), a přeci jen vždy jsem to bral tak, že je lepší, když svým blízkým a kamarádům sám řeknu, co mi je, než aby se tak jako tak šířily spekulace, že „jsem prostě magor“. To se samozřejmě děje i tak, ale to se asi holt nedá nic dělat. Setkal jsem se i s dost negativními reakcemi, například když se máma tehdejší přítelkyně, se kterou jsem v té době byl pomalu 8 let, snažila přesvědčit ji, že se má na mě vykašlat, že jí díky tomu zničím život. Přitom do té doby jsem měl pocit, že mě má dost ráda. Ale to je v podstatě výjimka. Vždycky jsem se obklopoval raději inteligentními a otevřenými lidmi, kteří mají i pro tohle pochopení.

Bipolární porucha má rozhodně i své pozitivní stránky. Raději bys ji měl, nebo neměl? Co myslíš, že ti dala, a co vzala?

Ani nevím... na to se podle mě vlastně ani nedá odpovědět. Nevím jaké to je ji nemít. A těžko můžu tedy srovnávat situaci, ve které jsem nikdy nebyl, s tou, ve které jsem. Je to prostě součást mé osobnosti a uznávám, že nemít BAP, asi bych byl někdo úplně jiný... ale těžko říct, jestli „lepší“ nebo „horší“. A ty pozitivní stránky... ony vlastně zas až tak pozitivní nejsou. Nebo jsou? Když je člověku tak dobře, že si ani neuvědomuje, jak se chová a při tom třeba ubližuje svým blízkým a sám si do budoucna kurví život, je to pak pozitivní? Zdůrazňuji, že člověku samotnému ale JE DOBŘE. Je to dost spekulativní...

Dala mi vhled do psychiatrie, dala mi pár přátel, které bych asi nikdy jinak nepoznal, a dala mi pocítit, co to znamená být „hodně nahoře“, ale i „úplně dole“. Vzala mi... těžko říct. Možná pár vztahů, spoustu peněz, a především jakoukoli jistotu v životě.

Když jsi v hypomániích či mániích, kontaktuješ psychiatra a snažíš se svůj stav řešit, nebo si to prostě užíváš?

No... já moc psychiatra nekontaktuju. Snažím se to všechno řešit spíš sám, často se dostávám totiž s psychiatry a psychology do situace, kdy se mi zdá, že mě prostě nemůže (jako „zdravý člověk“) pochopit. Daleko důležitější je podle mě rodina a ti nejbližší přátelé.

Jakou největší šílenost jsi udělal v mánii?

No... to ani nevím, jestli bych měl říkat, protože to není zrovna moc „cool“, ale bylo toho dost. Třeba jezdit autem po Praze velmi vysokou rychlostí a fuckovat policajty nebyl úplně ten nejlepší nápad. Nebo odjet bez jakéhokoli plánu na opačnej konec republiky „jen tak“ a pak nevědět co tam, ale to aspoň nemělo tak katastrofální následky. Ostatní „šílenosti“ byly často spjaty navíc s něčím kolem drog.

Máš něco, co ti pomáhá v depresích? Vedeš si třeba deník, nebo vedl sis ho někdy?

Ani nevím... nic mi moc v depresích nepomáhá. Když teda nepočítám obrovské množství kofeinu z RedBullů, kterých jsem schopen vypít i 10 za den, dvou až tří krabiček cigaret denně a drog, ke kterým mám vztah někdy bohužel až moc pozitivní, ačkoli si uvědomuju, jaké to je riziko. Deník bych si asi nikdy nepsal... mám pocit, že by mě spíš musel do té deprese házet, než mě z ní dostat.

Užíváš alkohol nebo drogy ve větším množství než většina lidí v tvém okolí?

No, kromě toho co jsem zmínil už výše... Vlastně bych mohl odpovědět „ne“. Protože většina lidí v mém okolí má s alkoholem a drogama problémy možná ještě větší než já. Můj oblíbený citát zpěváka Testament to vystihuje velice dobře... během jednoho rozhovoru padla otázka a odpověď: „Měl jsi někdy problémy s drogama?“ – „Ne.... ale bez nich jo.“ :D No, za život jsem vyzkoušel asi už snad skoro všechno, něco víc a něco míň. S čím jsem měl a možná dodnes problém mám je kokain, pervitin, kofein, nikotin, MDMA... naopak už dlouho nepiju a před časem jsem přestal hulit ganju... protože po obou mám pocit, že nad sebou opravdu ztrácím kontrolu, a paradoxně ani u tvrdých drog to tak není... a ten pocit prostě nemám rád.

Za jakých okolností ses poprvé dostal k drogám?

První cigáro jsem měl asi ve třinácti letech, takže tak průměr jako každej, řekl bych. Cca tak v šestnácti jsem začal dost kouřit marihuanu, a to mi vydrželo až do nedávna. Jeden čas jsem fungoval tak, že jsem přes den vypil 10-15 RedBullů, abych žil, a večer se musel totálně zkouřit, abych usnul. Kromě toho občas nějakej ten trip, extáze... Tvrdý drogy jsou trochu „jiná liga“, k těm jsem se dostal až o hodně později, tak v pětadvaceti, možná i dýl. Bylo to ale vždycky jen takové rekreační užívání (a dodnes jsem si nikdy nic „nestřelil“ do žíly!), dokud jsem byl se svou bývalou přítelkyní... Rozešli jsme se tak před rokem a půl a pak to začalo jít postupně dost z kopce, a z toho, co bejvala sranda, se začal pomalu stávat docela problém. Dřív to nějak s BAP spojené asi ani nebylo... problém právě nastal, když jsem si prostě třeba uvědomil, že daleko „jednodušší“, než nějak řešit antidepresiva, je třeba něco si dát. A že je mi pak mnohem líp... jenže to by člověku nesmělo být zas potom mnohem hůř, že?

Jakou drogu užíváš nejčastěji?

Asi kokain... Jeho nevýhoda (a vlastně tím pádem asi i výhoda) je cena. Ten pocit, co člověku dokáže dát, je prostě fajn... hodně fajn. Nemám po něm žádné nepříjemné dojezdy a mám rád, jak je to taková „neagresivní“ droga, prostě takříkajíc „na pohodu“. Ale musí být kvalitní.

Potom MDMA... extáze je víc o fyzických pocitech, člověk se opravdu baví ve společnosti a všechno je pak tak hezký... aspoň prostě na chvíli, no.

Naposledy jsem nicméně měl pervitin... je to asi 3 dny. A doufám že už to bylo fakt naposledy, protože to, co se děje potom, je fakt hnus. Dojezd strašnej, problémy všude, deprese, chuť se zabít...no, nic pěknýho prostě. Byla to kravina to dát, nechci tu ani popisovat ten stav na tom, protože ten je naprosto úchvatnej (alespoň pro mě), ale ty následky za to prostě nestojí. Navíc je to fakt asi nejrychlejší cesta do totálního krachu, takže i přesto, že ho mám ještě u sebe dost, nějak mě to vůbec neláká.

Myslíš, že by se účinky stimulantů daly přirovnat k mániím?

Docela dají... Záleží samozřejmě ale na množství té drogy a případně na „síle mánie“... ale ten pocit je poměrně podobný. Mánie je taková směs malého množství pervitinu a MDMA, kdybych to měl přirovnat.

Co považuješ za nejstinnější stránky drog?

Ztráta zájmu o cokoli jiného kromě drog samotných. A dopady na fyzické zdraví... třeba popraskané zuby z hulení basu (forma kokainu určená ke kouření) jsou vlastně prkotina, ale nic příjemného to opravdu není. A za nejrizikovější stránku považuju to, jak se závislost vyvíjí nenápadně.... je zvláštní, jak si každý dlouho myslí, že to má nějak pod kontrolou, a že to pod kontrolou nemá si neuvědomí buď nikdy, nebo většinou až když už je pozdě. Na druhou stranu, to, že se člověk stane závislým poté, co si něco dá jednou, je naprostá fáma, a u žádných drog (snad možná kromě heroinu) to tak nefunguje. Ale stačí to zkusit jednou a člověk už nikdy nebude stejný... už jen díky tomu, že má zážitek, který je obvykle za hranicí toho, co by mohl zažít normálně bez drog. Ať už je ten zážitek příjemný nebo nepříjemný.

Ví tvůj psychiatr, že užíváš drogy?

Ano... Není z toho samozřejmě nijak nadšen, ale pokud v tom „nelítám“ naplno, toleruje to. Řekl bych ale, že je poměrně výjimečný ve svém přístupu, standardně to takhle moc nebývá.

Máš nějaké plány do budoucna, nějaké cíle, kterých bys chtěl dosáhnout? Proměnil vývoj tvojí poruchy tvá očekávání od života?

Plánů je víc teď, jak jsem psal hned na začátku, ohledně práce. Ohledně toho ostatního nechávám život prostě plynout a uvidí se... Asi nikdy nebudu mít „normální“ život, s tím tak nějak počítám. Dokud je vše tak jak teď, plánovat se nic moc ani vlastně nedá... ale nestěžuji si na to. Když nic moc neplánuju a neočekávám, nejsem pak alespoň zklamán a frustrován z toho, že to nevyšlo.

Díky moc za rozhovor!