sobota 7. listopadu 2015

Navždy bipolární aneb jak si hraju s léky

Většinu srpna, celé září a skoro celý říjen jsem měla úplně bez problémů, ale v poslední době se mi určité problémy (hlavně v depresivním směru) trochu vrátily... tak jsem si zase připomněla, že zdraví vážně není samozřejmost. Respektive i v těch posledních přibližně dvou týdnech byla velká spousta chvil, kdy mi bylo skvěle, ale ve chvílích, kdy jsem ke "skvěle" měla daleko, to byla taková klasika, kterou jsem od svých čtrnácti let zažila už celé měsíce - bez energie, bez chuti kohokoli vidět, natož s někým mluvit, ráno jsem ani netušila, jaký vlastně má smysl vstát a něco dělat, proč se o něco snažit... Je to taková věc, se kterou bojuji docela často, a v depresivněji laděných dobách obzvlášť - to, že člověk jednou umře, by k mojí demotivaci nepřispívalo zase až tak moc, protože po zemřelém může spousta věcí zůstat jako odkaz, může se na jeho práci vzpomínat ještě za stovky nebo tisíce let, a to je mnohem cennější než žít třeba navěky, ale aniž by na sobě člověk pořádně zapracoval a něčeho dosáhnul... Že jednou zanikne i náš živočišný druh a naše planeta by taky nebylo až tak nepřijatelné, protože třeba někde jinde ve vesmíru je jiná civilizace, se kterou můžeme přijít do kontaktu a předat jí všechny informace o životě na Zemi. Ale přes co vlak asi opravdu nejede je to, že jednou zanikne celý vesmír, a nic živého tomu velkému konci neunikne. Mnohdy mám touhu po sobě zanechat co nejvíc nějaké smysluplné práce, ale pak si uvědomím, že po mně na úplném konci stejně nic nezůstane, a říkám si, jaký tedy vlastně má smysl se pořád za něčím hnát. Asi ze všeho nejvíc se bojím přesně tohohle zapomění - toho, že kdyby člověk nikdy neexistoval, vlastně by to absolutně nic neovlivnilo, protože se na něho jednou už ani nevzpomene. Na druhou stranu to ale nemůžu brát čistě negativně - trochu mi to i pomáhá, jelikož když se mi nepovede být tak dobrá, jak bych chtěla, vlastně na tom nebude příliš záležet. Někdy je krásné vědět, že je v podstatě všechno jedno. (:

Každopádně už zase beru stejnou dávku antidepresiv jako v srpnu, kdy mi můj psychiatr pak na konci měsíce řekl, že jsem taková přehnaně energetická (rozuměj byla jsem v hypománii jak prase), takže jsem ji snižovala na množství, které jsem brala donedávna. Zvýšila jsem si ho sama bez předchozí konzultace, což možná není úplně správně, ale říkala jsem si, že lehké zvýšení hladiny stejně bude jedna z prvních věcí, které mi budou doporučeny. Je to teprve pár dnů nazpátek a už zase přemýšlím o tom, že bych šla zpátky na na dávku, kterou jsem užívala předtím. Někdy asi mívám tendence si příliš myslet, že stav, ve kterém jsem v danou chvíli (ať už je jakýkoli), bude tentokrát už určitě dlouhodobý...
Nicméně tentokrát nemám tendence k depresím asi úplně jen tak z čistého nebe, jako tomu bylo třeba v červenci. První věc, která mě docela dost štve, je to, že jsem v současnosti už pár měsíců bez přítele. Za 19 let svého života jsem víc než tři roky strávila ve vztazích, z čehož dva byly roční, jsem na to prostě už nějak tak zvyklá a jsem v tom spokojená, chybí mi snad úplně všechno, co k tomu patří - klidně i občasné dohadování, protože to usmiřování je bezkonkurenční! Ale zase se nechci hrnout do vztahu jen proto, abych byla ve vztahu, takže to možná ještě potrvá. Na druhou stranu, ne že by kolem mě v tuhle chvíli nebylo pár fakt zajímavých lidí, tak uvidíme! :3

A asi úplně největší kapitola jsou moje přehnaná očekávání od sebe sama, což v praxi vede k tomu, že prostě neumím nevyhrávat - neumím nebýt absolutně nejlepší široko daleko. Dávno před nástupem na mojí fakultu mi bylo dobře jasné, že tam nebudu největší génius, ale i tak se mi s tím teď strašně špatně smiřuje. S víc lidmi z Matfyzu jsem se shodla na tom, že pro nás je trochu "šok", že najednou nejsme ti nejchytřejší - myslím ale, že většině z nich to je vlastně docela volné a prostě přijímají fakt, že sice jsou chytří, ale ne absolutně nejchytřejší, a zcela správně to považují za úplně normální věc, já ho ale dost dobře přijmout neumím a vlastně nevím proč. Jak malá je pravděpodobnost, že zrovna konkrétní jedinec, v jehož kůži se narodím, bude totální génius? Kde se bere tahle potřeba být nejbáječnější v člověku, jemuž jeho blízké okolí milionkrát dalo najevo, že ho bude mít rádo, i když sebevíc pohoří - je pro mě vážně až tak nepřekonatelné to, jak moc se budu mít ráda sama? A konečně a hlavně, to, že někdo je největší génius a na všechno okamžitě zná odpověď, ještě zdaleka neimplikuje to, že bude nejúspěšnější i ve svojí kariéře, že jeho práce bude nejvíc hodná obdivu a budou v ní ty nejzajímavější myšlenky, takže by mi to mohlo být vlastně úplně jedno... Vždyť bych mohla být tak strašně ráda za to, že jsem, kdo jsem, a pořád to nějak nedokážu beze zbytku. Myslím, že na tom jsem v mnoha směrech dobře, ale asi až příliš toužím po dokonalosti, které nikdy nedosáhnu, a tím se akorát mlátím kvalitně upleteným bičem a absolutně si nepomáhám. Asi bych ohledně svého duševního světa měla zapracovat na mnohem víc věcech než na maniodepresi...