neděle 29. listopadu 2015

Proč je BAP tak těžko léčitelná

Na začátek bych chtěla poprosit, abyste tenhle článek brali trochu s nadsázkou. Je mi jasné, že příčiny toho, proč je tak obtížné pacienta příznaků BAP zbavit, jsou strašně komplexní, a že problém je už v tom, že u psychických nemocí vlastně nejsou kdovíjak jasné ani přesné biologické příčiny. Ale přece jen se nedá nevšimnout, jak obrovskou váhu obecně v lidském životě má vůle. Když máme dva lidi - jeden je přesvědčený, že něco zvládne (a chce to tak), a druhý si naopak je jistý tím, že nemá šanci to zvládnout (protože vlastně ani nechce) - mají obvykle pravdu oba dva.

Lidé se z BAP samozřejmě na jednu stranu dostat chtějí, protože v jejích nejstinnějších částech se dá dostat do těch nejhlubších pekel. Problém je v tom, že bipolárka tvoří strašně obrovskou část osobnosti "postiženého" - když ji člověk začně řešit u psychiatra, najednou se začne bát, co z něj zbyde, pokud se podaří příznaky utlumit, a jestli vlastně všechno pozitivní, co v něm kdy bylo, nemohlo být jen produktem hypománií a mánií, ve kterých je člověk opravdu nesmírně okouzlující a schopný. Všímám si, že ve finále bipolárníci většinou dost váhají, jestli se BAP vlastně zbavovat chtějí. Sice by se tím zbavili mnohdy docela značných problémů do života, jenže co když to přinese hlavně problémy nové - takové, že se jejich osobnost promění směrem, že s ní nebudou chtít být ani oni sami.

Myslím, že jsem v životě zažila silných věcí docela dost, ale nic nebylo tak silné jako pořádná deprese nebo mánie. Deprese sice je silná v jednoznačně negativním slova smyslu a mánie zase je ideální stav na to si svojí nezodpovědností podělat život, ale i tak oba dva póly drží člověka v takovém zvláštním Stockholmském syndromu, ve kterém únoscem není člověk, ale porucha nervových přenašečů. Znáte skladbu Lithium od Evanescence? Tak přesně o tomhle je.

"Lithium, don't want to lock me up inside
Lithium, don't want to forget how it feels without
Lithium, I want to stay in love with my sorrow
Oh, but, God, I want to let it go"

(jen ještě připojím poznámku pro "neznalé", že Lithium je jeden z nejčastěji používaných léků na bipolární poruchu)

Sice ty poslední přibližně tři měsíce, kdy jsem prakticky bez obtíží, byly naprosto skvělé. Už jsem psala v minulých článcích, že teď si procházím nejspíš vůbec nejlepším životním obdobím. Ale i tak se mi těžko představuje, že by mi léčba měla zabírat celý život a už nikdy bych neměla zažít mánie a deprese v plném proudu. Deprese sice jsou vážně utrpení a úplně vyřazují člověka ze života, v mániích jsem zase provedla spoustu věcí, na které opravdu ani trochu nejsem pyšná... ale všechno to bylo tak šíleně intenzivní, že se na to docela těžko odvyká.

Když to tak dám všechno dohromady, není vlastně vůbec zvláštní, že mezi bipolárníky tak šíleně moc lidí chlastá nebo experimentuje s drogami - v depresích si chtějí aspoň trochu ulevit, v hypomániích a mániích není žádná párty dost párty, a tak to chce ještě trochu zesílit, v remisích postrádají všechny ty silné prožitky...