pondělí 28. prosince 2015

Bipolární afektivní porucha, hraniční porucha osobnosti, nebo obojí?

Tohle je hrozně zajímavá problematika, o které se toho můžete dočíst dost třeba v tomhle úžasném článku (který zvažuji, že bych časem přeložila do češtiny, ať to mají pohodlné i ti, kdo třeba tak skvěle anglicky neumí). Nicméně stručně, když dám dohromady tenhle článek a další psychiatrický matroš, který jsem přečetla - bipolární porucha je střídání depresí, mánií a bezpříznakových období, to všechno v déletrvajících obdobích v řádu týdnů až měsíců, v případě deprese to u někoho můžou být i roky... podrobnosti k BAP tu rozvádím dost často, tak snad není třeba moc dalších komentářů. Vedle toho u hraniční poruchy osobnosti se příznaky podobné depresi a mánii vyskytují jen v řádu hodin, plus k tomu je přítomná hromada dalších příznaků, jako je zmatek ve vlastní identitě (ať už se to týká sexuální orientace, dlouhodobých cílů, představ o partnerovi), intenzivní nestálé vztahy, chronický pocit prázdnoty, snaha vyhýbat se odmítnutí a osamění, sklony k sebepoškozování... Často se stává, že u bipolárníka pěkně trvá, než dostane tu správnou diagnózu, a příčinou toho je kromě existence třeba periodické deprese hlavně právě hraniční porucha osobnosti. A aby to nebylo příliš jednoduché, není nijak výjimečné, že pacient má jak BAP, tak i hraniční poruchu osobnosti (přesná statistika je také ve zmíněném článku).

Nejvíc jsem se otázkou "BAP vs. hraniční porucha" zabývala samozřejmě v době, kdy jsem čekala na svojí první návštěvu psychiatra. Můj psychiatr mi, jak víte, připsal diagnózu BAP, a od té doby víckrát prohlásil, že moje BAP je celkem evidentní. V tom mi asi nezbývá, než souhlasit. Myslím, že léčba mi opravdu ohromně pomohla - co se těch dlouhodobějších depresivních a manických stavů týče, od toho asi vážně budu mít ještě nějakou chvíli pokoj... ale pořád to není úplně ono, a tak se tou samou otázkou "BAP vs. hraniční porucha" zabývám znovu. Mám čím dál tím intenzivnější pocit, že bych zasloužila ještě novou diagnózu, jako by jedna z nejpodělanějších psychiatrických diagnóz v podobě BAP byla málo... možná si je budu časem připínat na sako v podobě odznáčků a pečlivě si je leštit. (: Mám strašně moc chvil, kdy nemám vůbec tušení, k čemu mi to všechno, o co se snažím, vlastně bude, kdy mi přijde, že jsem se nerozhodla správně absolutně v ničem a měla bych celý život kompletně překopat, pak si zase říkám, že i pak by to postrádalo smysl. Vlastně stále nevím pořádně, co chci, k čemu se chci dopracovat, kdo vlastně jsem... a když už jsme u té identity, tak ano, svojí sexuální orientaci taky do dneška nedokážu určit. (: Že přecházím od toho, že někoho považuju za nejdokonalejšího na světě, a o pět minut později mi přijde jako největší idiot, aby mi za dalších deset minut mohl zase připadat úplně perfektní, to je pro mě už asi taky vcelku typické. Odmítnutí se taky odjakživa vyhýbám úplně na maximum, a než abych si ho třeba někdy přiznala, je mi mnohem milejší kompletně obrátit, a nic mě neděsí tolik jako představa, že bych měla zůstat úplně sama - jakkoli myslím, že jsem dost samostatný člověk a spoustu věcí si zařizuji sama, zabilo by mě "nikoho nemít". Často vůbec nechápu, proč jsem se vlastně narodila, když se stejně nikdy nedostanu do stavu, kdy si řeknu, že teď jsem vážně spokojená, protože jsem dosáhla toho, čeho jsem dosáhnout chtěla, jelikož nic takového vlastně neexistuje, vzhledem k tomu, jak všechny tyhle moje představy jsou nestabilní, a ať už dostanu cokoli, stejně z toho zbyde po chvíli jenom prázdno...

A jak jste na tom s inklinováním k hraničnímu chování vy? Zhruba otestovat se můžete třeba v tomhle testu - podle mě celkem solidním, i když dost ovlivnitelném, a samozřejmě absolutně nenahrazujícím vyšetření psychiatra! (: