úterý 29. prosince 2015

Jak jsem se poprvé v životě dostala na normální váhu

Před chvílí jsem zjistila, že od léta mám nahoře téměř deset kilo. V červenci nějakých 47-48 kilo (což je docela děsivé na 173 cm), teď 56-57 kilo (což je na 173 cm pořád spíš málo, ale už to není děsivé). Přijde mi skoro neuvěřitelné, že se mi to podařilo, ale asi se není tolik čemu divit - přibrat jsem chtěla, jedla jsem podle toho, a v posledních měsících jíst hlavně konečně pořádně šlo...
21. červenec 2015, asi celkem bezkonkurenčně nejhorší životní období, tři dny poté jsem konečně poprvé byla u psychiatra... prostě hnusná kostra, co víc říct :D

29. prosince 2015, pořád hodně štíhlá, ale teď už ne nezdravě
Bipolární porucha je šíleně komplexní nemoc, a jedna z věcí, se kterými je u většiny lidí spjatá, jsou změny v chuti k jídlu, ve frekvenci jezení, a s tím související změny váhy. Osobně jsem v depresivních fázích mívala tak sevřený žaludek, že jsem mnohdy nebyla ani za boha schopná sníst víc než pár soust. Třeba jsem i věděla, že je potřeba jíst, ale prostě se mi z toho zvedal žaludek a bylo to absolutně nemožné, takže jsem kolikrát měla za jediný měsíc dole třeba pět kilo. V hypomániích a mániích zase byl problém, že jsem toho strašně moc nalítala, a k tomu jsem chuť k jídlu sice měla, ale na jídlo jsem "neměla čas" a pořád měla potřebu dělat jiné věci (které jsem v tu chvíli považovala za důležitější, ale fskutočnosti to byly samozřejmě úplné číčoviny), takže jsem mnohdy taky trochu hubla, ač ne tak dramaticky. Srovnávalo se to vždycky až v obdobích, kdy jsem se cítila v rámci možností ok, takže jsem celé roky neustále skákala někde mezi 47 a 52 kily. Někteří bipolárníci to mají opačně - v depresích i mániích se šíleně přejídají, takže mají nadváhu... ale myslím, že se dá obecně s klidným svědomím prohlásit, že s kily bojujeme téměř všichni, a moc za to nemůžeme.

Abych to ale neházela jen na BAP, nikdy to nebylo jenom v ní. Dřív jsem si toho nebyla vůbec vědomá, ale teď už moc dobře vím, že k BAP jsem měla ještě pěkně nezdravý vztah k vlastnímu tělu, a že ty moje minidiety, kdykoli jsem přibrala kilo nebo dvě, které jsem držela, dokud jsem se nevrátila s váhou zpět, asi nebyly zrovna v pořádku. Bývala jsem těch vcelku normálních 56-57 kilo možná mohla mít dávno. Ale tehdy jsem sama sebe jako příliš hubenou snad ani neviděla.

Ale teď tam jsem. Poprvé v životě mám BMI v pásmu normy - sice na krajíčku, nějakých 18,7 (přičemž norma začíná u 18,5), ale mám. A jakkoli bych si v těch svých poloanorektických letech života myslela, že přibrat 10 kilo je největší trága a budu mít všude sádlíčko, realita je taková, že teď vypadám líp než kdy předtím. Ani mi to nepřijde, že bych ztloustla, spíš jsem jenom dál od postavy špatně živeného pubertálního mladíka a konečně nevypadám jako nemocná. :) Víc přibírat už nechci - teď je to přesně takové, jaké jsem to chtěla, neboli jsem pořád hubená a zároveň vypadám konečně zdravě - ale každopádně je to pokrok, ve který jsem někdy v srpnu, kdy mi konečně došlo, že je všechno špatně, snad ani nedoufala...

A ještě docela smutná perlička na závěr: doba, kdy je pořízená ta totálně kostěná fotka v pruhovaných kraťasech, byla moje jediná doba, kdy jsem měla podobné míry, které mají holky z velkých modelingových agentur...