sobota 5. prosince 2015

Když jsou emoce nová věc

Odjakživa jsem byla hrozný cynik. Jako mimino jsem prý ani moc neřvala a už jako asi tak osmileté mi občas někdo z velkých dospěláků řekl, že jsem neskutečný studený čumák :))) , ač tehdy mi to tak samozřejmě vůbec nepřišlo. Že něco asi vážně není až tak úplně v pořádku mi začalo docházet nejpozději někdy v šestnácti ve chvíli, kdy mi v MBTI testu osobnosti vyšla převaha myšlení nad cítěním okolo 90 % - převažující myšlení jako takové určitě není chyba, naopak si myslím, že je to do života mnohem "výhodnější" než mít převahu cítění, ale 90 % je i se sebevíc přimhouřenýma očima trochu moc na to, aby se to dalo považovat za nějakou drobnou odchylku (obzvlášť když dle MBTI má statisticky větší část populace převahu cítění nad myšlením).

Někdy od sedmnácti se to začalo celkem samovolně průběžně lepšit, i když jsem pořád byla taková, že jsem většinou reagovala dost s odstupem. Pořádná změna nastala až ve chvíli, kdy jsem začala brát stabilizátory a antidepresiva - jak už jsem se myslím zmiňovala v některém ze starších článků, nejenže díky nim jsem v normální náladě, ale taky mi z osobnosti, ve které bylo leccos asi špatně, udělaly osobnost mnohem zdravější. Pořád jsem to já, spousta věcí zůstala absolutně nezměněná, ale konečně začínám věci víc prožívat. Trochu problém ale je, že ještě občas mám trochu problém to kočírovat - dotýkají se mě věci, které jsou z toho kdysi chladného pohledu úplně absolutní ptákoviny, a někdy se mi daří absolutní ptákoviny vyhodnocovat jako něco strašně důležitého, a pak je mi líto, že jsem takovou kravinu tolik řešila, protože se z momentálních emocí navrátím zase zpět a uvědomím si, že ta věc vlastně nebyla příliš podstatná. Nejsou to žádné hysteráky, pořád jsem spíš založená mnohem víc racionálně než citově, ale prostě čas od času dělám trochu problémy - a úplně zbytečně. Když jsem tenhle týden byla u doktora, konzultovala jsem s ním, jestli tohle nemůžou dělat ty léky, a on řekl, že si to rozhodně nemyslí, protože antidepresiva by naopak měly člověka držet víc nad věcí. Když to všechno dám dohromady, přijde mi, že se prostě učím zacházet s něčím, s čím ještě moc zacházet neumím, protože "nebyly příležitosti". Když se člověk učí třeba jezdit na kole, dost možná se párkrát docela potluče, než začne držet stabilitu, a dost podobně se tuhle stabilitu učím držet já v posledních měsících - s tím rozdílem, že mezilidské vztahy jsou o mnoho složitější a mnohem víc v nich souvisí všechno se vším, než jak tomu je v nějakém šlapání do pedálů. (: