neděle 6. března 2016

Jak se studuje na Matfyzu

Zatím jsem, snad celkem ve zdraví, přežila první semestr. A tím "přežila" myslím nejenom fyzicky přežila, ale dokonce i přežila v evidenci studentů MFF :)) , takže už jsem ve škole byla i nějaký ten den letního semestru. Zkouškové bylo místy o rozmlácení hlavy o stůl, víc stresu najednou jsem ještě asi nezažila, ale nakonec jsem se tomu pokušení nějak ubránila a mám hotové všechny tři prvosemestrální matematiky. Když jsem poprvé nedala zkoušku, byla jsem v takové fázi, že jsem pořád přemýšlela nad tím, na jaké jiné škole by mě to mohlo bavit, a hlavně mi to tam taky pořádně jít, začala se mi dost líbit jaderná chemie na ČVUT FJFI a fyzikální chemie na VŠCHT, už mi to v té zkouškové panice přišlo jako docela důstojná varianta na příští rok... ale teď se zase cítím vcelku v plné síle pokračovat, a tak jsem si říkala, že bych se mohla podělit o trochu zkušeností s tím, jak to na téhle místy trochu šílené, ale vlastně jinak dost příjemné škole chodí.

Nebudu lhát a shrnovat to na něco zjednodušujícího ve stylu "come to the nerd side, we have pi" - navenek se může zdát, že je to jedna taková velká nerd image a je to vlastně hrozně zábavné (ostatně nějak tak to asi mnohdy prezentuji na svém FB profilu), ale pokud tím studiem člověk má projít (a ideálně nedělat polovinu předmětů až na druhý zápis a neprotáhnout si tak studium na bakaláře spíš na délku magistra), vyžaduje to celkem značné množství práce i pro dost inteligentní lidi. Kdo od vysoké školy čeká divoký studijní život jako z amerických filmů, mohl by na MFF být dost značně zklamán. :)) Bývá to solidní šok pro lidi, kteří se vzhledem ke svému supermozku nemuseli na gymplu učit skoro vůbec, a i tak měli jedničky - na MFF je mít jedničky už skoro diagnóza. :D Ani náhodou ovšem nepopírám, že těmhle pár lidem tu kombinaci IQ asi tak 200 a neskutečné pracovitosti vážně závidím, a ty stipendijní peníze si opravdu zaslouží!

O školách podobného zaměření se říkává, že to je z většiny o práci a jen z menší části o nějaké genialitě. Z toho, co jsem za ten semestr a něco málo k tomu tak viděla kolem sebe, můžu říct, že to asi docela dost dobře odpovídá. Na samé jedničky bude člověk, který je intelektem spíš lehký nadprůměr nebo průměr, studovat asi těžko, ale určitě není potřeba být druhý Newton, aby člověk těmi zkouškami procházel. A na známky se na VŠ stejně už přece jen stejně moc nehraje (ač se samozřejmě nedá říct, že by ta částka v podobě stipendia nebyla příjemná). :D Rozhodně to vyžaduje vytrvalost, vůli, přesvědčení, že dělat tenhle obor pro vás je to pravé... Hlavně ve zkouškovém jsem nad tím kolikrát strávila tolik času, že už jsem byla vážně úplně vyčerpaná a měla pocit, že už prostě nemůžu dál, ale naštěstí jsem pak vždycky měla takové vnitřní puzení, které mě hnalo kupředu, a nějak mi vtlačilo do hlavy, že nemůžu tak maximálně proto, že MUSÍM. :)) Na konci zkouškového už jsem se sice na všechny ty matice, rovnice, množiny, prostory a kvantifikátory už nemohla ani podívat - je to asi jako kdybych měsíc v kuse musela pořád jíst pizzu... sice ji miluju, ale po měsíci už bych taky měla chuť začít vypisovat petice za její zákaz - ale i tak je tohle studium věc, která by se mi v životě asi těžko nahrazovala...

Musím ale přiznat, že za to, že zkouškové byl pro mě tak šílený stres, jsem si mohla z velké části sama. V průběhu semestru jsem čas věnovaný škole věnovala věcem jako úkoly či přípravě na (počítací) testy, a jaksi jsem dost opomíjela se průběžně učit teorii - definice, věty, důkazy. Pro lidi matematikou spíš nepolíbené - matematická věta je nějaké obecněji platné pravidlo, které můžeme odvodit přes matematické pojmy, které jsou nějak přesně definované, tedy přes definice... a matematický důkaz je myšlenkový postup, ve kterém z evidentně platných tvrzení logicky správnými operacemi nakonec dostaneme jiné tvrzení, které už na první pohled třeba moc zřejmé není - neboli ověříme platnost matematické věty. I největší matematické hvězdy své doby odvozovaly leckteré důkazy celé měsíce nebo roky intenzivní práce, takže v praxi u mnohých vět potřeba se naprosto přesně naučit pár kroků, které bude potřeba použít, a o skutečném přemýšlení to nakonec je jen částečně. Bylo by dost trapným způsobem přehnaně sebevědomé myslet si, že to, co "elitě" trvalo roky, my zvládneme v těch stresových pár desítkách minut u zkoušky, takže je celkem moudré se na to pořádně připravit dopředu. Tohle se týká hlavně obávaného předmětu matematická analýza - pár desítek definic, 107 vět, téměř ke všem z nich důkaz, přičemž velkou část z nich tvořily přesně takové typy důkazů, jako jsem popsala před chvilkou... je vskutku geniální si tohle nechat na zkouškové. Opravdu skvěle se to všechno pamatuje. Ráda bych předstírala drsňačku, ale ve skutečnosti jsem některé dny skoro nejedla, klepala jsem se, zvracela, samozřejmě měla chuť to všechno použít jako základ pro táboráček... ale pokud tím občasným peklem člověk chce projít, bezpodmínečně musí umět zatnout zuby a dát do toho všechno, co dokáže. Leccos jsem mohla udělat i mnohem líp, ale i tak jsem pyšná na to, že jsem to protentokrát zvládla. :)) A obzvlášť mě to těší vzhledem k tomu, že se všeobecně tvrdí, že kdo zvládne prvák MFF, ten už to většinou nějak dokončí - a já mám už za první semestr splněné dvě třetiny kreditů potřebných pro postup do druháku. :3

Jinak tohle samozřejmě není všechno. Dělala jsem zkoušku ještě z diskrétní matematiky - už v prosinci v předtermínu, a ta byla celkem v pohodě zvládnutelná - a z lineární algebry a geometrie, u které se vzhledem k tomu, že oproti analýze zase až tak extra náročná nebyla, trochu stydím za to, že jsem ji jako jedinou udělala až na třetí pokus, ale i za to si můžu naprosto sama. Takhle to holt často dopadne, když se člověk leccos naučí jen tak napůl, a doufá, že to tam buďto nebude, nebo že to prostě nějak vymyslí. Prostě ne vždycky si s vámi chce štěstí přiťuknout panákem ostré pálenky. Nakonec to pro mě ale bylo takhle lepší, protože teď určitě mám lepší základ algebry, než bych měla, kdybych to nějakou náhodou zvládla už na první pokus.

Co je asi potřeba vyzdvihnout je to, že na Matfyzu se obzvlášť klade důraz na pečlivost a přesnost vyjadřování... a týká se to opět hlavně analýzy (kterou mám vážně hrozně ráda, jelikož je neskutečně zajímavá, ale místy má poněkud esenci psychiatrické léčebny). Když něco počítáte, je potřeba, aby v každém kroku bylo naprosto evidentní, co jste vlastně udělali, a jakou větu jste u toho použili, případně ještě ověřit, že opravdu je legitimní ji v té části použít. Podobně u ústní zkoušky se předpokládá, že použijete přesný matematický jazyk - "já to myslím dobře, ale nevím jak to říct" asi nikdo neocení. :)) Někdy není úplně zábavné i celkem evidentní věci rozpitvávat do naprosté matematické přesnosti, ale na druhou stranu je to dost užitečné. Člověk si pak uvědomuje, že v matematice vážně všechno dává dokonalý smysl, a vede to k mnohem hlubšímu porozumění, než kdyby nám na plný počet bodů uznali, že tam prostě máme něco, co vzdáleně připomíná analýzu, se správným výsledkem na konci. Taková konkretizující poznámka - pokud uvedete řešení sice se správným výsledkem, ale ve kterém absolutně není napsané, jaké věty a proč jste použili, můžete počítat tak s dvěma až třemi body z deseti. :)) Ale jak už jsem řekla, rozhodně je to takhle užitečné, a opravdu to tak není nastavené proto, že by vyučující byli děsně zlí a chtěli vás potápět.

Co se týče lidí na Matfyzu, přiznávám, že jsem mezi studenty trochu čekala nerdy, kteří neuznávají nic jiného než matiku a celkově tak nějak absentují jakoukoli zajímavost ve svojí osobnosti, ale nakonec je naštěstí opak pravdou. Samozřejmě, i u nás se najdou absolutní kreténi, tak jako asi všude, ale vesměs jsou tu lidi naprosto úžasní - inteligentní, osobití, pracovití, leckdo se zajímá o spoustu různorodých věcí... A proti vyučujícím už vůbec nemůžu nic moc říct. Samozřejmě někdo je větší osobnost a někdo menší, někdo je víc hodný a někdo míň, ale zatím každý, s kým jsem se setkala, na mě jako celek zapůsobil dost dobře. Myslím, že společnou tu všichni ti bohatě titulovaní lidé mají hlavně spravedlnost, profesionální přístup, a to, že se studenty pracují opravdu rádi, a předat něco ze svých vědomostí dál pro ně je opravdu důležité. Netvrdím, že mezi těmi, se kterými jsem se dosud nesetkala, nemůže být nějaká výjimka, ale zatím to na mě udělalo dojem tenhle.

Ještě bych se, vzhledem k zaměření blogu, asi měla vyjádřit k tomu, jak moc podle mě je nebo není škola tohohle typu slučitelná s nějakou duševní poruchou. Těžko to nějak zobecnit, protože různí lidé můžou ty problémy mít dost různorodé už typově, a samozřejmě také intenzitou a frekvencí... co ale asi je pro všechny z nás víceméně společné je to, že snášíme stres o něco hůř než většina "normálních". Navíc spousta nemocí je dost výrazně ovlivňována tím, v jak moc stresových situacích se člověk nachází, a může to být docela účinným spouštěčem. Každopádně znám spoustu lidí s nějakou formou duševní poruchy, kteří jsou tak intelektuálně nadaní, že by byla vážně škoda, kdyby VŠ ani nezkusili, takže myslím, že pokud člověk nemá ty problémy nějak opravdu enormně závažné, že by byl několikrát do roka hospitalizován v Bohnicích, plus samozřejmě pokud studovat chce, určitě to za tu zkoušku stojí. Ale myslím, že třeba uprostřed fáze intenzivní deprese nebo mánie by opravdu bylo zhola nemožné tím projít, takže se tak trochu modlím, aby to u mě následujících pár let už bylo jakž tak udržitelné. Bohužel mám ve svém okolí i takové případy, kterým se skvěle dařilo na těžké škole, ale nakonec tam museli skončit, protože se jim vrátily opravdu závažné problémy, ale tím samozřejmě nemá smysl se trápit - nezbývá než mít víru a snažit se o psychické zdraví taky trochu pečovat. A kdyby to i tak nevyšlo, můžu být ráda aspoň za to, že jsem se pokusila.

Jinak osobně jsem na tom ve zkouškovém byla o něco hůř než předtím (ne příliš překvapivě spíš tím depresivním směrem, ač zase ne až tak o moc), takže jsem, s požehnáním svého doktora, začala dočasně brát dvojnásobnou dávku antidepresiv, a docela se to srovnalo. Okamžitě po poslední zkoušce jsem se vrátila na dávku původní a je to bez potíží, takže zatím nemůžu být nespokojená.

Abych to shrnula - říkává se, že to, co děláš, nemusíš milovat, jen tě to nesmí srát. Obávám se, že v případě Matfyzu spíš platí, že to musíš milovat, jinak tě to nutně musí srát naprosto nekonečně a nejspíš se z toho zblázníš. A myslím, že člověk, který chce matematice rozumět, jakkoli to může stát hodně času, snahy a třeba i místy vzteku, když to zrovna nejde :)) , to na MFF bezpodmínečně bude milovat.

No, každopádně jsem se za svůj úspěšně absolvovaný semestr nezapomněla patřičně odměnit... takže jsem za poslední dobu utratila docela pěkných pár tisíc a pořídila si tak nějak novou fialovou fasádu...

Hádám, že pokud bude moje myšlení ladit k probírané látce tak, jako ladí moje vlasy k mé rtěnce, bude následující semestr nesmírný!