čtvrtek 21. dubna 2016

Berte svá psychofarmaka poctivě, prosím.

V posledních měsících jsem poněkud líný nepravidelný bloger. Pro dnešek se jdu pokoušet si zase krátkodobě napravit reputaci tímhle aktuálním autentickým úryvkem z mého psaného deníku. Musím říct, že deníky - ač nikdy nebyly vedeny zrovna "denním" způsobem - jsou dost velká součást mého života. S prvním jsem začala už někdy v osmi letech, od nějakých třinácti do něj píšu dost často, od patnácti ho píšu písmem, které jsem si sama sestavila (ač se značnou inspirací japonskými, korejskými a čínskými znaky, uznávám)... a na které jsem samozřejmě značně pyšná!

Je to vážně skvělý způsob, jak si bránit svoje soukromí, ať jste kdykoli. Není super moci třeba na papír plánovat vraždu nebo popisovat, jak nemůžete dostat z hlavy to japonské porno, co jste včera viděli, a nechat si při tom klidně koukat přes rameno kýmkoli, aniž byste se museli bát nebo stydět? Nicméně tohle nejsou konkrétně moje záměry, já jsem ohledně pojetí deníku očividně trochu konzervativnější, a tak u mě naprostou většinu zápisků tvoří zážitky s blízkými, a ještě o něco víc moje vlastní pocity - nejvíc nápomocný mi deník byl pro deprese a úzkosti. Důvod, proč jsem si svoje písmo sestavila, je ten, že jsem chtěla mít možnost mluvit otevřeně o svém vnitřním světě, ale kdybych neudělala aspoň něco pro "zabezpečení" deníku, nemohla bych být opravdu otevřená, protože by ve mně pořád zůstávalo takové to "a co když si to někdo přečte". Můj systém zabezpečení sice není dílo hodně mistra kryptografie, ale i tak je to hodně značná komplikace pro nevítané!

Ale teď už konečně k tomu slíbenému úryvku. To, co jím chci říct, je v podstatě uvedeno hned v názvu článku, a víc asi nemám potřebu dodávat. :))
_____________________________________________________________

Zdraví je jedna z těch věcí, které člověk má tendence brát jako samozřejmost... a zdraví pak moc rádo předvede, že vůbec samozřejmé není, a vrátí nás to dost ostře a dost rychle do reality. A největší chuť se nakopat má člověk tehdy, když si za to selhání může vlastně komplet sám. Jsem teď v takovém kruhu - udelala jsem špatně úplně všechno, z toho se teď cítím na nic, ještě víc na nic se cítím z vědomí, že jsem si to způsobila víceméně sama, a protože se cítím na nic, kazím ještě další věci.

Teď už se zase snažím na svou životosprávu myslet a brát léky opravdu svědomitě. Ale co se týče přibližně měsíce předtím... trochu se za sebe stydím, to jsem vážně vynechala snad každou třetí dávku. Nevím, jak je možné, že na ty léky tak strašně zapomínám - kdykoli jsem brala nějaké léky předtím, neměla jsem problém je brát pravidelně a načas. To až teď je beru jako něco tak dokonale normálního, že mám tendence se neobtěžovat přemýšlet ani nad tím, jak strašně velkou moc můžou léky mít - konkrétně stabilizátory a antidepresiva tedy zcela jistě. Když se nad tím opravdu cíleně zamyslím, vím moc dobře, že je pro mě dost důležité ty léky brát, a taky že to nejsou nějaké karamelky, které si můžu týden nevzít a pak se nacpat celým balením, ale v rychlosti každodenního života mám tendence nad tím strašně mávat rukou. Když si k tomu připočtu ještě to, že spím většinou tak dvě až šest hodin denně a mezi tím lítám od jednoho k druhému, vůbec se nedivím, že se aktuálně nacházím ve stavu, kdy poprvé od doby, co jsem začala brát psychofarmaka, opravdu vážně zvažuji, že se zastavím u psychiatra z jiných důvodů, než že mi došly léky...

Musím vůbec zdůrazňovat, co přesně se děje? Deprese... Sice nic extrémně závažného, už jsem se cítila i hůř, ale na druhou stranu taky nesrovnatelně líp. Štve mě, jak málo produktivní poslední dobou jsem, ale moc si nemůžu pomoct. Nejhorší je, že kdo mě nezná pořádně a nedovede si představit, jaké depky jsou, si klidně může myslet, že jsem se teď jenom rozhodla pro nějaký jarní lenivý chill, jenže ono to vážně nejde, po velkou část dne jsem neskutečně vyčerpaná a úplně bez vůle. Dobré ale je, že každodenní život zatím zvládám bez nějakých extrémních potíží. Část dne se cítím úplně normálně, a když zrovna mám tu polovinu, kdy moc v pohodě nejsem... tak fajn, jsem zpomalená, pořád zaspávám, pokazila jsem nějaké testy... ale aspoň jsem schopná se zvednout, jít do školy, pracovat. Není to sice podle mých poněkud ambiciózních představ, ovšem dokud neskončím celý den polomrtvě ležící v posteli, je to ještě celkem pozitivní.

Není to něco, co by se příliš hodilo do života, který vedu. Nemůžu si dost dobře dovolit "ztrácet čas" tím, že nejsem skoro ničeho schopná, protože se prostě absolutně necítím. A nejpitomější je, že ty poklesy od normální části dne k celkem hnusně depresivní části probíhají samozřejmě přesně tak nevyzpytatelně, jak je u deprese zvykem - buďto úplně bez sebemenších podnětů, o kterých bych věděla, nebo kvůli strašným maličkostem - že něčemu nerozumím až tak úplně dokonale, nebo třeba že mám pocit, že člověk, se kterým se bavím, se mi nevěnuje až tak moc, jak bych chtěla...

Ale řekla bych, že se to celkem zlepšuje - dnešek zatím je přijatelný. A i kdyby nebyl, už jsem se aspoň navykla si i v hnusných depkách uvědomovat, že to, jak mě v tu chvíli znechucuje celý svět a všechno mě bolí, není tím, že by opravdu byl celý svět nechutný a já byla někde v koncích... ale že se moje nervové přenašeče zase usadí a že po zdánlivé nesnesitelnosti celé existence nebudou ani stopy. Koneckonců, člověk by se měl s věcmi, které už v danou chvíli nejdou zvrátit, smiřovat - nic jiného mu nezbývá.