pondělí 25. dubna 2016

Takové to beznadějně nadužívané slůvko, aneb jak se (ne)existuje v depresi (část I)

Deprese je ta věc, o které český herec Miloš Kopecký prohlásil, že přináší větší utrpení než rakovina...

To slovo je vcelku běžnou součástí našeho slovníku, ale asi každý ho slyšel i ve spoustě kontextů, kde to bylo strašně nadnesené, nemající jakoukoli spojitost s depresí jako nemocí. Deprese není jednodenní smutek z toho, že člověku zrovna umřel křeček. Byla bych radši, kdyby to přesně tak probíhalo, ale bohužel. .)

Když odhlédnu od odborného lékařského dělení deprese a zaměřím se čistě na to, jak to lidé prožívají, dalo by se myslím říct, že klinické deprese se dají rozdělit na dva typy. Asi vesměs pro každou depresi jsou typické takové věci, jako výrazný pokles energie a vůle, lidé v depresi mají tendence nesnášet i to, k čemu jinak mají obrovský vztah... a samozřejmě k tomu patří hodně snížené nebo žádné prožívání radosti. V čem ale podle mě jsou velké rozdíly je ten nejzákladnější prožitek, kterým by se deprese dala popsat, a čeho ty ostatní věci typu pokles energie jsou spíš důsledkem.

Někteří lidé svojí depresi prožívají jako stav bezdůvodného smutku úplně bez hranic - vybrečí toho víc, než by si kdo myslel, že toho je člověk vůbec vybrečet schopen. Já jsem ale něco takového - pokud si dobře vzpomínám - nikdy nezažila v podstatě ani náznakem, takže bych do toho nerada moc kecala, a snad se toho zase někdy chopí někdo jiný. Spadám do toho druhého typu, který depresi prožívá jako totální pusto a prázdno - absenci citů a pocitů včetně právě toho smutku (jen taková občasná větší impulzivnost a výbušnost, když se někdo zajímá víc, než bych chtěla), úplnou apatii k jakémukoli dění. Je to jako kdyby se duševní svět dotyčného uložil k zimnímu spánku a zůstala po něm jen skořápka, jejíž jediný pocit je to, že ví, že se stala jen prázdnou skořápkou.

Z vlastní zkušenosti musím říct, že deprese přichází v podstatě tehdy, kdy to nejmíň čekáte. Je sice pravda, že to u mě bývá v dobách nějakých vnitřních rozporů a vážnějším uvažování o tom, jestli nemám v životě některé věci změnit, ale v podstatě v dobách, kdy mi nic moc nechybí. Když řeším skutečné problémy, dovedu se přes ně většinou nějak přenést vlastními silami a přítomností úžasných lidí... ale něco, co by mělo blízko ke splnění diagnostických kritérií deprese, jsem snad ještě nezažila z evidentně přítomné racionální příčiny. A, jak asi můžete snadno domyslet, často to přijde tehdy, když se to náramně hodí. Ne že by snad existovalo období, kdy by si člověk říkal "teď by mě nemohlo potkat nic lepšího než depresivní epizoda", ale přece jen někdy je to se stávajícím životem slučitelné víc a někdy míň.

Je to vždycky celé strašně zvláštní. Řekla bych, že "za běžných okolností" si dokážu různých aspektů života užívat opravdu nadmíru, spousta věcí mě upřímně zajímá a dokážu být dost ambiciózní a mít silnou vůli, ale pak přijde deprese a je všemu konec. V očích člověka, který sám je úplně duševně vyprázdněný, se všechno okolo zdá, jako by se úplně vyprázdnilo, ač se toho vlastně moc nezměnilo, a přestává mít byť jen matné ponětí, proč se vlastně trápit a v takhle prázdném světě se o cokoli snažit. Totálně nedobytný škraloup přes všechno, co by dřív mohlo vyvolat tolik pozitivních emocí, až by se z toho motala hlava. Časem se to pro mě každopádně už stalo celkem zvykem, že jsem se na věci byla dost dobře schopná dívat stylem "teď mi tenhle podnět je úplně ukradený, ale kdybych se cítila normálně, vyvolal by ve mně emoce přibližně takové a takové"... Dokonce se mi často stávalo, že věci, které jsem normálně úplně milovala, mě v depresích vytáčely ještě o něco víc než ostatní - hlavně většina mé oblíbené hudby mi úplně trhala ušní bubínky a každý bas pro mě byl jak jehlice z jedné strany hlavy do druhé skrz naskrz. A s odcházející depresí tyhle problémy zase odeznívaly, všechno se úplně jakoby nic vrátilo tam, kde to bylo dřív...

Podobné je to s lidmi, které člověk má rád. Ne že bych je v depresích přestávala mít ráda - jenom mám tendence kontakt s nimi nějak tak "odkládat na neurčito", v praxi se mi buďto nechce nikoho vidět a s nikým mluvit, nebo mi to nevadí, jelikož jsem k tomu opět absolutně apatická, takže pak dochází k situacím typu že máte milovaného člověka na telefonu a snaží se docílit toho, abyste se cítili o něco líp, ale Vám nedokáže udělat líp absolutně nic ze strany někoho jiného, a tak v jedné ruce držíte telefon a druhou si dál bez zájmu přejíždíte něčím ostrým po kůži. Čímž se dostávám k tomu, že v depresích někdy umí neskutečně pomoct fyzická bolest, což ale asi pro nikoho nebude úplná novinka, a ani to není nijak nepochopitelné. Záleží už jen na tom, jakým způsobem člověk té bolesti dosahuje - osobně si myslím, že pokud je to tak decentní a do měsíce kompletně zahojené, jako to vždycky bylo u mě, tak to ani není velký problém. Jasně, že by člověk ideálně asi měl najít jiný způsob, jak si ulevit, ale myslím, že pokud to je děláno vyloženě s tím, že si člověk nechce nijak vážněji ublížit a jde mu jen o to si udělat psychicky trochu líp, tak je to o dost menší tragédie, než se z toho dělává. Prostě pár mělkých škrábanců takových, že i kočka vám mnohdy udělá mnohem horší, nejsou z mého pohledu zrovna big deal. Na druhou stranu ale je pravda, že docela big deal už je to, kam to může časem vést. Ty škrábanečky můžou navždy zůstat u škrábanečků, popř. i tahle potřeba může časem úplně vyšumět, ale taky to může být osmělovací cesta před hlubokými řezy na deset stehů. Tohle je asi jediný důvod, proč čím dřív člověk ty sebepoškozovací pokusy zastaví, tím líp pro něj.

Říkávám, že bipolární porucha je dost komplexní - ovlivňuje vážně leccos, od kognitivních funkcí přes celkový fyzický stav až po chuť k jídlu nebo na sex. A zatímco v mánii, asi nikterak překvapivě, je tohle všechno zrychlené, zvýšené, zlepšené..., prostě HYPER (zároveň ale zdaleka ne vysloveně pozitivní pro život daného člověka - podrobněji jsem to rozváděla tady), v depresích je to všechno na zoufalém úpadku...
_________________________________________________________

Tohle téma bude první, které udělám na díly. Jelikož v lehčích či těžších formách deprese jsem strávila vlastně léta života, mám toho k ní ještě docela dost, a bylo by to na blogový článek trochu moc dlouhé.