neděle 15. května 2016

"A jaké teda máš IQ?" ...blahblah, koho to zajímá, radši bych neměla bipolární poruchu.

Když jsem tenhle článek před pár dny rozepsala, dala jsem mu pracovní název "Proč na dotaz na mé IQ nedokážu odpovědět" - protože ještě před pár dny jsem opravdu nevěděla, kolik moje IQ je, a přitom snad není týdne, kdy by se mě někdo na mou hodnotu IQ nezeptal. Že bych IQ testu možná mohla dát šanci mě přesvědčil až můj sen asi před třemi dny, ve kterém jsme si s kamarádem byli změřit IQ, a mně v tom snu vypadla hodnota něco přes 220, což mi vzhledem k tomu, že se znám, a vím, že zas až takový supermozek nejsem, přišlo komické už v tom snu a o to víc po probuzení, takže s přilitím trochy obecné zvědavosti sama na sebe jsem se následně rozhodla, že to konečně zkusím.

Vlastně mi to, že se lidé ptají, celkem dává smysl - moji matematicko-fyzikální přátelé skutečně z většiny IQ změřené mají, a u všech dosahuje celkem solidních hodnot... a lidem je asi úplně přirozené, že rádi slyší o něčem, co není úplně běžné. Ale i tak to pro mě vždycky byla otázka příjemná asi jako konverzace o počasí - nikdy mě to totiž zas tak moc netankovalo. Proč?

Zaprvé jsem nikdy nevěděla, k čemu by mi bylo dobré znát svou hodnotu IQ. Nějaký tip, kolik by to tak mohlo být, jsem měla, asi každý ho má -  a pokud by v testu vyšlo nižší, byla bych jen trochu zklamaná a nic víc by z toho nebylo, pokud by bylo přibližně takové, jak jsem čekala, mohla bych se leda imaginárně poplácat po zádech stylem "no dyť jsem to vždycky říkala", a pokud by vyšlo víc, než bylo moje očekávání, mohla bych maximálně pořádně pohonit ego, jak jsem neuvěřitelně geniální - to taky zní jako vyloženě useful vyústění.

Zadruhé nepovažuji IQ testy za zrovna nejšťastnější metodu měření inteligence, a spíš pořád doufám, že chytré hlavy pracující v psychologii brzy přijdou na něco účinnějšího. Problém je podle mě hlavně ten, že je to metoda dost snadno ovlivnitelná aktuálními okolnostmi. Když je člověk málo vyspalý, nebo v rušném prostředí, hladový, ve stresu, smutný, je mu zima, nebo mu je jakkoli jinak nepohodlno, může mu klidně vyjít třeba o třicet bodů míň, než by mu vyšlo v běžném rozpoložení. Naopak pokud by někdo intenzivně trénoval logické úlohy a ještě k tomu test psal v nejlepší kondičce svého života, může mu vyjít naopak o xy bodů více, než by "mělo". IQ testy můžou být hodně přesné, ale chce to jich provést aspoň tak deset s určitým časovým rozestupem - ne si nechat udělat jeden úplně náhodně proto, že to zrovna někde blízko domova krátkodobě nabízejí za zvýhodněnou cenu.

A třetí základní důvod je možná trochu klišovitý a každý ho slyšel už tisíckrát, ale prostě na něm leccos je - IQ změřené na základě jednoho testu vypovídá o člověku strašně málo. Jasně, pokud člověku v IQ testu (třeba zdůraznit, že v solidně sestaveném profesionálním, ne v nějaké téměř hře z fejzbuků) vypadne hodnota třeba o 50 větší než ve stejném testu druhému člověku, s nejvyšší pravděpodobností mezi nimi skutečně bude docela závratný rozdíl ve vrozených rozumových schopnostech - spíš jde o to, že nízké nebo vysoké IQ ještě zdaleka nic nezaručuje, píle a ambice (což je věc, kterou lidé s vysokým IQ často dost postrádají) jsou ve finále mnohem důležitější pro úspěchy člověka. Asi se opravdu nepíše nadarmo, že kupříkladu od nějakých 130 výš už je to úplně jedno, kolik je to konkrétně, a tedy člověk s IQ 130 může být třeba geniálním jaderným fyzikem století stejně dobře jako člověk s IQ 180 - bude-li mít dost odhodlání, zájmu a samozřejmě trochu nutného štěstí. A další věc s tímhle související je ta, že přece jen IQ test postihuje jen poměrně omezenou část inteligence. Leckdo i s hodně vysokým IQ se může místy jevit jako absolutní idiot - ale jakmile mu dáte k vyřešení logickou úlohu, zadupe všem lidem se zářivými sociálními schopnostmi sebevědomí až někam do metra. Čímž se dostávám k tomu, že emoční inteligence podle mě není vůbec o nic míň důležitá než tahle "klasická" inteligence logická, o které je řeč v souvislosti s IQ testy. Být logický génius s mrzkými sociálními schopnostmi je fajn, být sociální génius s nijak závratnou logikou je fajn, ale být logicky i sociálně nadaný (ač třeba ne vyloženě geniální) je ultrakombo, a přesně takový člověk se nejspíš dostane v životě daleko.

Spousta opravdu fascinujících osobností si z některého z podobných důvodů IQ nikdy neměřila, a na jejich výši IQ existují jenom odhady. Pokud mám správné informace, patří mezi ně i Albert Einstein.

Ale pokud to moje číslíčko i tak někoho zajímá (což vlastně úplně chápu)... tak z nějakých tří testů, které jsem včera vyplnila, mi to vychází okolo 140. Jakožto tak trochu megaloman bych brala klidně i víc, ale je to hodnota, která se označuje za hranici geniality, a jen asi 0,2 % populace má nad 140... tak hádám, že bych se takhle asi měla mít prostě ráda. ((: Nicméně, upřímně... nemám pocit, že by mi to do života dalo kdovíjak velké štěstí.