pondělí 30. května 2016

Takové ty momentální FAQ v mojí hlavě

Je tady další zkouškové, takže období největšího stresu, kdy místy proklínám sama sebe, že jsem se rozhodla jít na vysokou školu, a ztrácím další čas úvahami typu, že je přece úplně super dělat třeba vrátného někde, kam přijde jeden člověk za hodinu, nebo nočního hlídače tam, kde to nikoho nezajímá - jen sedíš a prostě v klidu a bezstarostně studuješ to, na co máš zrovna náladu, ať už je to matematika, medicína nebo historie, nebo něco sepisuješ, ať už úvahy, nebo nějaký příběh, nebo úplně náhodné střípky ze změti pocitů, myšlenek a zážitků... nádhera. Škoda, že bych něco takového reálně nepřipustila, protože se schopnostmi, které myslím, že mám, bych si připadala jako blbka, která to všechno promrhala. U mnoha inteligentních a různě jinak nadaných lidí mi nepřijde nijak nenormální, že z nejrůznějších důvodů vlastně moc ničeho nedosáhli, ale sama sobě bych to těžko odpouštěla. No, nic není dokonalé, že? ,)

Říkává se, že lidé s psychickými poruchami nejrůznějších druhů obvykle hůře snášejí stres... a tudíž se mnohdy ani moc nedoporučuje, aby dělali školy a zaměstnání, kde často je kladen velký důraz na momentální výkon, a nad člověkem pořád visí takové to "když to teď nezvládneš, končíš". Nejsem v tom výjimka - přijde mi, že tenhle semestr jsem zase jednou těžce nezvládla, a tak teď těžce nestíhám, a ptám se sama sebe, jestli jsem se v té životní cestě rozhodla správně... na druhou stranu, asi bych nemohla jinak. Zase se ve mně všechno rozpíná úplně opačnými směry, ostatně asi jak v celé bipolární poruše.

V průběhu semestru jsem - až na kratší lehce depresivní období, ovšem způsobené tím, že jsem brala léky s asi takovou pravidelností, jako kdyby to byly drahé pralinky, které si šetřím - se obešla v podstatně bez sebemenších potíží. Je to pořád tak směšně to samé dokola, ta evidentní návaznost na to, jaký problém mám se zvládáním stresových situací, jakkoli nerada si to přiznávám... a, aby té bipolarity nebylo nějak málo, tak i v tomhle případě to zároveň trochu miluju, protože je to přesně tak kouzelně silné, jak jsem zvyklá od nejrůznějších tváří bipolární poruchy. Kromě toho, že mi opravdu znatelně klesla chuť k jídlu, a že zase začínám trpět na migrény (což říkávám, že je horší bolest než rozřezané břicho druhý den po operaci), teď bojuju hlavně s šílenou demotivací a nechutí ke všemu a ke všem. To je u mě další tak typická věc - když můžu, ale nemusím, jsem kolikrát schopná na něčem makat úplně šíleně, ale když musím, sice nakonec taky udělám, co je potřeba, protože se snažím chovat se tak zodpovědně, jak to přísluší dospělému člověku, který se jednou pro něco rozhodl, tak to dokoná... ale než se k tomu přemluvím, tak skoro vyhlížím Vánoce, a ve svojí mysli při tom nakopu všechno a všechny kolem sebe.

Moje největší obava je asi ta, že největší BAP stoka mě zasáhne přesně tehdy, kdy se mi to bude nejmíň hodit. Ne že by člověk někdy měl období, kdy by si říkal, jak by brečel štěstím, kdyby si tak zrovna teď mohl rozházet život díky BAP, aby bylo co napravovat, protože to je přece strašná sranda... Ale zrovna zkouškové je pro návrat BAP svinstev asi tak to nejmíň "populární" období. Obzvlášť v kombinaci s tím, že na mě spoléhají lidi, které doučuju, a že teď spolupracuji ne s jednou výzkumnou institucí v podobě Ústavu termomechaniky AV, ale navíc ještě se strojárnou ČVUT, kde se snažím být k něčemu obzvlášť, vzhledem k tomu, že tam jsem nováček, a ač to možná není dobře, tak první dojmy jsou pro lidi strašně důležité. Každopádně asi je lepší nad tímhle moc nepřemýšlet, moc si to nepřipouštět. Mysl toho někdy umí víc, než by člověk chtěl, a nerada bych to reálně přivolala.

Asi nezbývá než doufat, že na konci bude jednoznačně vidět, že to studium za tohle všechno stálo. A já věřím, že fakulta, na kterou můžu i v celosvětovém měřítku být tak pyšná, jako právě MFF, za všechny zvýšené dávky antidepresiv a večery plné "my life is a joke" úvah určitě stojí.