neděle 12. června 2016

Manifest psychotékový

Svět potřebuje příběhy - obzvlášť příběhy týkající se témat, o kterých se často nemluví, přestože jsou důležitá, a správným postojem společnosti k nim lze zachránit nebo aspoň rapidně zlepšit mnoho životů.

Přístup společnosti k nemocem celého psychiatrického spektra se časem nepochybně zlepšuje, ale pořád jsme hodně daleko ideálu. Doby, kdy se psychické choroby považovaly za posednutí ďáblem, už snad jsou dávno za námi, mnoho neporozumění a předsudků vůči nemocné mysli nicméně pořád zůstává. Lidé se stále zpravidla stydí mluvit o tom, že pravidelně docházejí k psychiatrovi, leckdo svoje psychické potíže považuje za nějaké osobní selhání, za které si může vlastní slabostí... Přitom biologické příčiny duševních nemocí jsou už poměrně jasně prokázané, a jde tedy v tomhle směru o "nemoci jako každé jiné". Když se člověk stydí za svoje duševní nešváry a považuje je za něco, co si stejně způsobil sám, je to vlastně dost podobná situace, jako kdyby takhle smýšlel o svojí epilepsii, astmatu nebo třeba srdeční vadě. Psychická nemoc jistě má dost specifické typy projevů, a to z ní může činit něco, co působí jaksi výjimečně, ale je potřeba nezapomínat, že pořád obsahuje to slůvko "nemoc", a tak pořád má mnohem blíž k onemocněním těla než k nějakému zlu seslanému za trest za špatné charakterové vlastnosti.

Nelze se divit, že pacienti ke své diagnóze často přistupují tímhle způsobem - těžko čekat něco jiného od tématu, které pořád zůstává tak tabuizované. Sice občas někde padne slovo "deprese" nebo "úzkost", ale rozhodně není typické třeba to, že by někdo v autobuse probíral s kamarádem svou prodělanou depresivní fázi - zatímco o tom, že se dotyčnému zhoršila cukrovka a má teď vyšší krevní tlak, mluví lidé kolikrát s obdobnou lehkostí jako o receptech na plněné knedlíky.

Celé to je úplně klasický problém nedostatečného vzdělání napříč společností - problém, který začíná už v přístupu škol, a pokračuje dál a dál až do důchodu. Na základní a střední škole je vcelku běžné několikrát zažít nějaký osvětový program o různých nemocech těla, ale rozhodně jsme nikdy neměli besedu nebo kino o nemocech duše. Obojí je obdobně důležité, ale pozornosti se dostává téměř výhradně tomu prvnímu. Psychické choroby se krátce rozebírají v rámci psychologie, ale jsou to spíš takové hodně hrubé náčrty absolvované v několika hodinách, "aby se neřeklo", a celá výuka je vedená mnohem méně efektivní formou, než jak bývá vedeno šíření informací o chorobách těla. Když se ve škole probírají psychické nemoci, je to takový vcelku suchý výčet příznaků a statistických údajů - něco, co člověku, který se s psychickou nemocí nikdy nesetkal, nedá o moc lepší představu, jak to tedy vlastně vypadá a jak k tomu má přistupovat, natož jak se k člověku s takovou diagnózou chovat. O kolik efektivnější by bylo občas pozvat popřednášet někoho, kdo zažil psychické problémy a následné psychiatrické léčení, kdo ví, že návštěvy psychiatra je zbytečné se bát a naopak je výborný krok svoje potíže aktivně řešit, a kdo ví také to, jak moc může do už tak dostatečné bolesti bolet ještě absolutní nepochopení okolí...

Nevzdělanost nebo lhostejnost v tak zásadní oblasti našeho světa, jako je zdraví, nikdy není pozitivní. V případě fyzické schránky může vést třeba k tomu, že člověk s rakovinou přijde k lékaři až ve fázi, kdy je pozdě na to ho efektivně léčit. Pokud se jakási rakovina začne rozlézat po duši, a přístup postiženého nebo jeho okolí není takový, jaký by měl být, mívá to leckdy následky podobně fatální. V prvním případě může člověk v domnění, že mu stejně není pomoci, rovnou skončit svůj život, v případě druhém může pro nemocného být posměch nebo prohlášení typu "nebuď slaboch a vzchop se" být poslední kapkou do šíleně slabé vůle v tomhle stavu pokračovat dál. A nemusíme ani chodit k až tak "extrémním" případům, jako jsou nějaké narážky a posmívání. Rady psychicky nemocnému leckdy jsou myšleny zcela beze zbytku v dobrém, ale ten, kdo o tématu ví málo, dost těžko může rozpoznat, co v takové situaci je vhodné a co může spíš ubližovat. Je celkem pochopitelné, že se může zdát jako skvělý nápad dotáhnout svého partnera, který si prochází akutní těžkou formou deprese, do kina na oblíbenou komedii, a je jasné, že takové gesto je myšleno jednoznačně v dobrém a s chutí pomoci - ale nemůže to dopadnout jinak, než že člověka s těžce narušenými hladinami nervových přenašečů to stejně nepovzbudí, a naopak mu to jen přidá na pocitu, že je úplně jiný a mnohem horší než všichni ti smějící se veselí lidé okolo, a že stejně je ostatním jen na obtíž. Mohlo by to ale být úplně jiné, kdyby se více mluvilo o tom, jak může blízký člověk pomoci - o tom, jak moc je podstatné se co nejvíc vyhnout situacím, kdy se nemocný dost pravděpodobně bude cítit jiný a odstrčený, o tom, že jde o úplně regulérní nemoc, která chce čas, a od druhých lidí především ochotu být k dispozici, když to ten druhý bude potřebovat.

Projekt Psychotéka by rád přispěl ke zlepšení povědomí veřejnosti o psychiatrických onemocněních. Jsme dvě slečny, které si s nemocí duše samy zažily svoje, nepokládáme přístup k těmto diagnózám za správný, a chceme poskytovat příběhy, které dají dobrou představu o tom, jak taková nemoc vlastně vypadá a jak k ní přistupovat, každému, koho to zajímá. Hledáme všechny, kterým záleží na stavu světa kolem, kteří jsou ochotni naslouchat, porozumět a pomoci. Málo pocitů je tak krásných jako ten, že jsme pomohli druhému, a je to koneckonců asi lidská povinnost, kterou máme jeden ke druhému - a přitom mnohdy stačí tak malá gesta.

Forma, kterou se chceme snažit pomoci, je náhled do interakce s lidmi s psychiatrickou diagnózou jakéhokoli druhu, kterým se stejně jako nám nelíbí současný přístup k psychické nemoci a jsou ochotni podělit se o kousíček sebe. Konkrétní formu ať si každý zvolí podle toho, co mu je nejpříjemnější. My pokládáme za nejlepší video, protože mnohdy jen pohyb nebo určitá mimika řeknou i to, co se nám velmi těžko vyjadřuje slovy, ale komu by se to z jakéhokoli důvodu nelíbilo, není samozřejmě problém ani fotografie s textem nebo pouze text. Kdo chce zůstat v úplné anonymitě, nemusí na videu či fotografii vůbec mít přímo obličej - ale nejspíš to dost stojí za zvážení, přece jen příběh spojený se zcela konkrétním člověkem působí mnohem silněji... a ostatně opravdu není za co se stydět. Čím více lidí nebude mít strach se otevřeně přihlásit ke svému životu s duševní chorobou, tím spíše ohledně takových chorob brzy padnou předsudky a nálepka čehosi úplně zvláštního.

Jelikož ani psychická nemoc zrovna moc nemá mantinely, nechceme je nastavovat ani ve spolupráci v rámci našeho projektu. To, který aspekt sám sebe chce člověk ve svém příběhu rozebírat, je čistě na něm. Může to být naprosto individuální vyprávění na jedno téma, které sám pokládá za důležité, ale protože určitě leckdo by nevěděl, co o sobě povědět, stejně tak vítaná forma je rozhovor. Podobně volné je to, kde bude spolupráce probíhat. Na to, aby vyprávění bylo upřímné a autentické, je stejně podstatné hlavně to, aby se dotyčný cítil příjemně, a toho bychom těžko dosáhli, pokud by mu nevyhovovalo už místo a forma.

Rády bychom ubezpečili, že Váš projev rozhodně nemusí být nějak perfektní. Nemusí to být žádné plynulé sebevědomé vyprávění. Nechceme natáčet hollywoodské trháky, ale skutečnou osobnost lidí s duševními problémy, i když její součástí často je i určitá nejistota, křehkost, plachost... A pokud se Vám výsledek přece jen nakonec nebude líbit a nebudete souhlasit s jeho zveřejněním, není problém všechno ještě úplně změnit a vytáhnout nakonec jen text. Nechceme, aby tento projekt byl nějaké přidělávání stresu - jde nám o přátelské rozhovory, které snad i někomu pomůžou...

Jsou věci, kde je pravda nepříjemná a je lepší trochu mlžit, ale psychická nemoc mezi ně nepatří. Pro nemocného samotného je pozitivní, že se nemusí stydět za to, že je přesně takový, jaký je, jeho okolí zase může ohromně usnadnit život to, že s dotyčným bude schopno správně interagovat a přistupovat k nemoci duše jako k něčemu, co skutečně je "nemoc" a pacient za to nemůže. Podíl populace, který má alespoň jednu duševní nemoc, se odhaduje přibližně na čtvrtinu, což je zatraceně dost na to, aby téhle tématice byla konečně věnována velká pozornost.