neděle 19. června 2016

Trocha hypomanického zoufalství

Hypománie. Krize. Celkem dost.

Po tom, co jsem toho před pár dny psychiatrovi ani nemusela říkat moc, aby věděl, že teď prostě je potřeba mi snížit antidepresiva, protože jsem se octla na vrcholu zas už tak trochu moc, se vůbec nic nezměnilo. Moc nevím, kam s tím dál. Mánie a hypománie můžou "na papíře" znít jako něco skvělého, a často opravdu dost skvělé jsou, ale jak už jsem naznačila několikrát - někdy se hodí víc a někdy míň. Normálně bych si z hypománie udělala takovou jednu velkou návštěvu zábavního parku, ale teď o zkouškovém to vede maximálně k tomu, že vím, že se musím soustředit na školu, a pořád se snažím se do toho dokopávat, ale dokážu se pořádně soustředit asi tak dvě minuty, na jednom místě dokážu posedět asi tak podobnou dobu... a jinak jsou moje myšlenky jak vodotrysk. Prostě to nejde. Podněty se objevují neustále a objevuje se jich moc a mně se nedaří pořádně uchopit ani jeden. Energie někde vysoko nad jakoukoli žitelnou hladinou, ale přesně ten druh energie, která se nedá využít k dělání čehokoli, co by mi k něčemu bylo.

Celá situace směřuje k sérii spousty neúspěchů a následné depresi z toho, co všechno se absolutně posralo, co všechno jsem absolutně posrala tím, kdo jsem. To už tady bylo tolikrát...