čtvrtek 28. července 2016

Antidepresivní trable


Když jsem minulý červenec začala chodit k psychiatrovi, bylo to ve fázi s rychlým cyklováním nálad s převládající celkem pekelnou depresí. Bylo to období, kdy mi energie ubývala mnohem rychleji než kdy jindy - začala jsem třeba se psaním, ale jen co se inkoust pera potkal s papírem na nějakých pěti řádcích, už mi padala ruka, jako bych byla po celodenní písařské šichtě. Ještě horší vzpomínka je ovšem na to, jak mě tehdy vůbec nic netěšilo - a tím "vůbec" nemyslím "tak občas trochu", ale opravdu vůbec. Samozřejmě jsem do té doby deprese zažila mockrát, takže už to byla celkem normální součást mého života, ale minulé léto to bylo ještě o dost pomyslných schodů výš na schodišti k "proč už na mě konečně někde nemůže spadnout piano, tyvle". Upřímně, začala jsem opravdu naplno chápat, proč se tolik lidí trpících depresemi rozhodne to radši zabalit nadobro, protože ani patálie typu rozřezaného břicha druhý den po operaci pro mě zdaleka nebyly takový očistec jako muset si normálně být vědoma sebe a svého těla v době, kdy jsem nad sebou a svým tělem měla v podstatě nulovou moc. Mohla jsem jedině sledovat, jak se všechno bortí, nicméně nijak zasáhnout do dění nešlo. Úplně děsivá na tom je ta nejistota, jak dlouho tohle všechno může trvat. V depresi každopádně je enormně snadné propadat absolutní beznaději, myšlenkám typu, že tenhle ztroskotanec teď je vaše nové já a nikdy se to nezmění, a tak člověka snadno přechází chuť se vůbec dál snažit. Že se začínám tak moc vžívat do lidí, kteří skáčou pod vlaky, mě každopádně upřímně děsilo, a asi to byla hlavní pohnutka k tomu konečně vyhledat psychiatra.

Když se mě doktor při první návštěvě ptal, co mě baví, moje první věta v reakci na tuhle otázku byla, že poslední dobou nějak nic, takže ačkoli na bipolární poruchu se antidepresiva mnohdy nenasazují (kvůli riziku přesmyků do mánií), já jsem je vzhledem k odpovědím tohohle typu dostala jako takovou třešničku na dortu postaveného ze stabilizátorů. Tehdy jsem si myslela, že antidepresiva jsou u mě dočasné řešení kvůli momentálním výrazně depresivním obtížím, ale čím dál tím víc se zdá, že to byla taková ta začátečnická naivita, a antidepresiva budou můj podobný dlouhodobý okov jako stabilizátory. Nakonec by mě to ani nemuselo moc štvát, holt každý den zapiju o jeden bílý medikament víc... ale nese to u mě s sebou jedno trable.

Spočívá to v tom, že moje depresivně-manická rovnováha je na dávkování antidepresiv pěkně citlivá, a nějak se moje potřeba konkrétního množství účinné látky za ten rok absolutně nezměnila. Zdálo by se, že je to tak nějak pár desítek miligramů sem, pár desítek miligramů tam, ale realita je taková, že když užívám jen půlku tablety denně, tíhnu lehce depresivním směrem, což i přes tu lehkost umí v životě nadělat docela paseku, a když užívám tabletu celou, narostou mojí náladě křídla a uletí mi do výšin až moc... což umí nadělat ani ne paseku jako spíš divoký tropický prales. Čím dál tím víc to vypadá na to, že budu muset zůstat na střídání půl tablety a celé tablety, což sice není moc praktické, ale zdá se, že mi to sedí. Lékař se snažil mi denní dávku spíš časem snižovat, nejspíš teoreticky přicházela v úvahu i varianta, že bych antidepresiva časem úplně vyřadila a dlouhodobě zůstala jen na celkem nutných stabilizátorech... ale osud na to evidentně říká "ne", zatímco moje hlava ho překřikuje svým "ku*va velké ne", takže asi není zbytí a musím to akceptovat. Ostatně, pořád lepší brát ne úplně triviální dávku antidepresiv na diagnózu, při níž je leckdo nemusí brát vůbec, než se zase dostat zpět do svého stavu "skořápka, která ví, že existuje, ví, že je skořápka, ale ví, že je absolutně prázdná, i když dřív vůbec prázdná nebyla", kterým jsem si prošla loňské léto.

A ačkoli na tom většinou bývám se zdravím docela obstojně, teď jsem si to zase jednou pořádně vybrala. Moje denní dávka léků cvaknutá na fotce v záhlaví už začíná vypadat poněkud děsivě - k lékům na hlavu mi totiž byly přihozeny ještě dvě tablety denně na momentální ORL potíže. Obsahují pseudoefedrin, což je taková ta látka, která se používá při výrobě pervitinu. Připadám si jako drogová královna, samozřejmě.

Každopádně, myslím, že kdekterý důchodce by se nad mou současnou každodenní porcí léků cítil zahanben!