pátek 12. srpna 2016

Jak naložit s podezřením na psychiatrickou diagnózu

Známe to asi téměř všichni - občas před člověkem nějakým způsobem přistane soupis příznaků určité psychické poruchy, a on pojme ocelově pevné přesvědčení, že přesně tohle ho dokonale popisuje. Samozřejmě tenhle dojem odpovídá realitě spíš málokdy.

Všímám si, že se to hodně stává hlavně u poruch osobnosti, a asi to většinou je úplně zdravá reakce - svědčí to hlavně o tom, že si daný člověk uvědomuje, že má svoje charakterové chyby, a tím, jak s nimi žije neustále, je vidí ještě víc než ostatní lidé. Poruchy osobnosti už mě delší dobu docela fascinují, takže je s někým diskutuji každou chvíli, a po tom, co si někdo z nich prošel článek rozebírající příznaky nejrůznějších poruch osobnosti, je nejobvyklejší reakce vzrušené zvolání "tohle jsem přesně já!" průměně tak u tří z nich. Kdyby to odpovídalo skutečnosti a opravdu téměř každý trpěl něčím z toho, co dnes nazýváme poruchami osobnosti, samozřejmě by u stavu týkajícího se většiny populace termín "porucha" úplně ztrácel na dnešním významu. Ale jak z toho ven a zjistit, jak na tom člověk se zdravím své osobnosti je, aniž by kvůli tomu musel nutně vyhledávat odborníky?

Dost účinný způsob, jak si na otázku zdravosti svojí psychiky odpovědět mnohem přesněji než intenzivním brouzdáním na Wiki, je poznat někoho, kdo je s danou poruchou delší dobu diagnostikován a je ochotný o ní mluvit, a dlouhodoběji z povzdálí sledovat jeho život a trochu se s ním porovnávat. Mám-li mluvit obecněji než jen o poruchách osobnosti, u mě kontakty s lidmi léčícími se s bipolární poruchou dost výrazně pomohly k tomu, že opravdu je nutné vyhledat psychiatra přesně z tohohle důvodu. Nejenže bez všech těch sotva konečných konverzací s několika oficiálně bipolárními by ta moje první návštěva psychiatra nejspíš byla ještě mnohem víc odkládaná, ale taky mi to hodně pomohlo se smířením, že BAP je hodně pravděpodobná varianta, a tak jsem si na rozdíl od mnoha lidí neprošla takovým tím šokem "přece na tom nejsem až takhle špatně", ale víceméně jsem si šla pro diagnózu "najisto", nemusela ztrácet čas přijímáním faktu a mohla svou situaci rovnou řešit.

A co já a poruchy osobnosti? To jsem si takhle myslela, že k bipolární poruše mám ještě hraniční poruchu osobnosti. Pak jsem ale poznala pár lidí, kteří přesně s touhle poruchou dochází k psychiatrovi... A už si to nemyslím.